mluvil Gogolův žák, či spíše duševní syn, jenž by asi ještě dnes
se neuspokojeně odvrátil od českého humoru.

Mohlo by se zdáti, že Havlíčkova kritika jest celým
založením čistě mužského temperamentu. Že v díle slovesném
zdůrazňuje toliko rysy konstruktivní na úkor živlů dekoračních. Že
rozumí linii, nikoliv však barvě, že jest práva povaze a rozumu,
nikoliv srdci, že chápe sílu, nikdy však něhu. Nelze to tvrditi
bez výhrady. Slova, jimiž Havlíček ocenil milostné ovzduší
báchorek Boženy Němcové, věty, kterými snad i přecenil
serafinské schema Vocelovy hrdinky Ludmily, ano apotheosa lásky
při téže příležitosti dokazují, že ani druhá polarita nebyla
Havlíčku-kritikovi zcela odepřena. Vždyť i v životě byl to muž, který
v bojích vůle a rozumu nepozbyl ničeho z povahové a citové
vroucnosti.

~:.

A přece historický význam Havlíčkovy kritiky spOClva
mnohem méně v tom, co tvrdila, než v tom, co popírala: tento
slovesný soudce zastával řidčeji úlohu obhájce než poslání
žalobce.

Havlíčkovy nejprudčeji a nejjistěji mířené rány platily
cítění a umění romantickému. V Tylovi pronásledoval
romantického sentimentalika, jenž si hoví v citech a pomyslech daných

již pouhou konvencí a rozvodněných způsobem epigonským; že

byl Tyl nejenom obětí,. ale i svůdcem vkusu svého čtenářstva,
vypadla Havlíčkova recense tak krutě a nelítostně. Druhý
protiromantický úder Havlíčkův směřoval a plnou vahou dopadl

na zádumčivou hlavu lyrika Siegfrieda Kappera, vůči němuž
neznal kritik ani míry ani spravedlnosti: tak se mu příčila
romantická elegičnost obrácená do minulosti a do dálky a
vyhýbající se v citlivkovitém narcisismu všem drsným skutečnostem
života. Ani v líbivém vypravěči »Posledního Čecha«, ani v za- 69