pravému muži, aby tuto rozbředlou knihu pročetl až do konce;
teprve Karolina Světlá dovedla z podobných námětů a v
příbuzném rámci vytvořiti básnická díla vyššího stupně a
psychologického zájmu.

Avšak Havlíček neviděl v »Posledním Čechu«, který jej hned
uslzenou elegičností svého názvu podráždil, pouze jednu z
tuctových prací epigonského Tyla. Kniha - a v tom se již hlásí
lví spár Havlíčkovy kritiky - byla mu znakem, byla mu
symptomem. A jako na chorobný příznak vlastenecké literatury a
vlastenecké společnosti vrhl se na ni mladý a bezpečný
diagnostik.

Kritika »Posledního Čecha« jest při vší nesoustavnosti a při
veškerém improvisačním postupu skvělá; co chvíli jejími
odstavci, plnými rozmarného humoru, šlehne blýskavice
geniálnosti. Havlíček žádá sice důrazně novost a původní invenci
námětu, ale brzy od látkových hledisek sestupuje hloub. Chce
organickou jednotu stavby; nepromíjí, jestliže spisovatel opouští
meze, jež si byl sám vytkl; pronásleduje jej bez milosrdí pro
neústrojné přídavky, zbytečné vsuvky a prázdné nálepky. I
později, kdykoliv posuzoval básnické dílo, jež bylo složitěji stavěno,
tázal se Havlíček především, zda jest stavěno zákonně a
důsledně - správně kritika měřila tu umělecký výtvor na jeho
stilové organisaci.

Jakoby mimoděk formuloval Havlíček hned v první recensi
několik osvícených zásad svého literárního soudu. Jak
osvobodivě působil úsečně pronesený protest proti nedbalé a libovolné
nedůslednosti a nepřirozenosti obrazů a tropů, čímž hřešil nejen
Tyl, ale celá jeho škola; a zase ozývá se požadavek ústrojného
růstu, klidné původnos!ti. Kolik duševní zralosti a mravního zdraví
prozrazuje letmá poznámka, jíž Havlíček zaútočil na pošetilého
a nechutného hrdinu Tylova Pedrazziho-Petráčka: »K humoru

68 by nedostávalo se jen trochu velkodušnosti a srdečnosti«! Tu pro-