důraznou argumentací, nejmocněji však vyzněla jeho chvála
kritiky, když připiala si křídla vzrušeného výlevu. V replice
Tylovi oslovuje svého citlivého a rozbolestněného soka
ironickými a přece horoucími slovy:

»Kritik(l; ta je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka,
s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás setrvá až do konce,
neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo opustilo, kdyby Vaše
spisy již žádný nechtěl čísti, ona je bude čísti, jednou dvakrát,
s olůvkem v ruce, s zářícím se okem mateřské lásky. Vy věčně
její, ona věčně Vaše, Vy oba svoji věčně, věčně, na mnohá
léta, do skonání světa! «

Věty, myšlené jako sarkastická hrozba vržená v polemice,
čtou se dnes jako vyznání víry kritikovy. Polemický
temperament, jímž Havlíček byl od hlavy až k patě, nemohl nenalézti
v kritice nejvlastnější formy výrazové, avšak hrdina karakterní
opravdovosti nedovedl ji nepřenésti do mravní sféry vnitřních
nutností. Zní to snad paradoxně: a přece - na těchto
zlomcích a nábězích kmitá se záblesk kritické geniality.

Zdá se, že vrstevníci Havlíčkovi cosi takového vytušili hned
po přečtení výbojné recense Tylova »Posledního Čecha« v
červencové »České Včele« roku 1845, kde Havlíček dobyl si v
prudkém a hlučném klání svých ostruh kritických; rozhodný souhlas
a rozhodnější ještě nesouhlas, jež se ozvaly v zápětí tohoto
rozboru, svědčí o tom dosti výmluvně.

»Poslední Čech« Tylův není sám o sobě mnohem více než
plytký zábavný románek z chvatné ruky obratného řemeslníka:
chatrnou a zborcenou stavbu ve zvulgarisovaném slohu
romantickém zastírají květnaté úponky vlasteneckého horování a
řečĎování v onom nesnesitelném přesládlém eufuismu, který brání 67