I do svých recensí nasel štědrou rukou plno zlomyslných vtipů
a přiostřených prostořekostí, že by povrchní a pedantický
čtenář mohl pochybovati o jeho opravdovosti a rozvaze. A
nasto jte, jest právě Havlíčkovi kritika velmi závažnou funkcí
kulturního svědomí a naprosto nezbytným činitelem v literatuře!

Starovlastenečtí jeho současníci, hudoucí neúnavně v
»Květech« vzájemně uznalou a zdvořilou chválu, pokládali kritiku
za jakousi pomůcku blahovolného společenského mravu a
pěstovali to, co Havlíček jízlivě a trefně přezval »kritikou
omaštěnou«. Ti, kdož v Havlíčkově době přenášeli literární rozbor
do bezpečnější oblasti genetického výkladu a evropské
souvislosti, zdržovali se rádi rozhodného a závazného soudu a ukrývali
pohodlnou bojácnost svých povah za hradby literární učenosti
a výmluvných paralel: V. B. Nebeský byl mezi nimi jemně
odstíněným badatelem, K. Sabina oslnivě duchaplným
diletantem. Havlíček řadil však kritiku jinam: ctil v ní projev
karakternosti, přiřkl jí poslání národně literární hygieniky,obvěnil
ji všemi částmi zbroje Palladiny, štítem bezohlednosti, přílbicí
mravní jistoty, kopím povahového vítězství; hle, pravá dcera
Diova!

Máme od Havlíčka sotva nápovědi o metodě jeho kritiky,
za to pro jeho prudkou lásku a nepodvratnou úctu ke kritice
jest jeho autentických svědectví a projevů celá řada. »Kapitola
o kritice« dala by se z valné části nazvati apologií, ale též
apotheosou kritického umění; slavný rozbor »Posledního Čecha«
zahajuje výzva k čestnému a útočnému kriticismu; s dvornou
něhou psaný referát o pohádkách Boženy Němcové se rovněž
neobešel bez vstupní obrany kritického poslání. Před
Josefem Durdíkem, jenž se stejnou přesvědčeno stí, avšak s
vyšším stupněm dogmatičnosti soudil a mluvil o sociální hodnotě
kritiky, nezastal se v Čechách nikdo tak rozhodně desáté Musy

66 jako Havlíček. Činíval to někdy apodiktickými soudy, jindy