HAVLlčKOVA KRITICKÁ MEZIHRA

NEVELKÝ svazeček řídkého tisku obsáhne snadno celou
dvojroční žeň Havlíčka kritika. Pevná a pružná ruka
šestadvacetiletého bouřliváka odtrhla se navždy od této slibné úrody
hutného, ač dotud jen dopola vyzrálého žitného zrní a bodavě
osinatých ječných klasů, jakmile plnost a vážnost času povolaly
jej k veřejnému boji. Karel Havlíček opustil s lehkým srdcem
a bez nejmenší vnitřní námitky kritiku, sotva poznal, že
novinářství a politika nabízejí závažnější i důsažnější místo jeho
schopnosti soud čí a vůdčí. Ani pak, když černá vlna reakčního
soumraku srazila jej nadobro s čestné a vzdorné výspy
národního žurnalisty, nevrátil se Havlíček mezi knihy a před pult
literárního soudce; odcizilť se navždy slovesné kritice.

Havlíček nenalézal nikdy svého duševního domova v oblasti
knižní, kudy jen procházel s nedočkavým chvatem, touže
dospěti blíže k životu a k akci. Stačí pročísti jeho obsáhlou a
otevřenou korespondenci, kde v střízlivé a jadrné věcnosti
vyčerpává celý obsah svých rozvětvených zájmů, aby vysvitlo,
jak Havlíčkovi na knihách a na literátech vlastně pramálo
záleží: šlehne po nich někdy letmo bičíkem svého posměchu,
avšak necharakterisuje jich, ani se s nimi kriticky
nevypořá
62 dává - pravý to protiklad Čelakovského, jinak Havlíčkovi