či na odkazy křesťanského syntetika. Slavné dvě knihy stojí
v čele: »Labyrint světa a lusthaus srdce«, kde z gulliverské
trpkosti postřehu neúprosného ve své správnosti vykupuje
posvěcení přímo dantovské, a oratorium opouštějící zemi s
posvátným úsměvem opravdového znovuzrození »Hlubina
bezpečnosti«. Stejně památný spis uzavírá řadu: rukověť
soustředění vnitřních sil, která předejímá v podivuhodné zkratce
praktický idealism zámořský, »Unum necessarium«. Není mnoho
děl Komenského, vyplňujících tuto skupinu; avšak mezi nimi
jsou Amosovy knihy a traktáty nejtragičtější, při nichž
přestává býti nadsázkou, dí-li se, že jsou psány slzami a krví:
vedle chmurného a chvílemi až vášnivého dialogu »7 ruchlivý«
(»to jest smutné a tesklivé člověka křesťana nad žalostnými
vlasti a církve bídami naříkání'«), dvojí slovo na rozloučenou
bratřím a rodákům »KJaft umírající Matky Jednoty Bratrskh
a »Smutný hlas zaplašeného hněvem božím pastýře k
rozplašené?ilu hynoucími stádu.«

Jsou však tato díla osobní, tak podstatně odlišná od
předmětných knih Komenského, v pravém slova smyslu tím, co
nazýváme důvěrnými konfesemi? Odhodlal se Jan Amos v nich
skutečně zrcadliti lidskou svou tvář, jak ji rozleptaly čas,
vyhnanství, zklamání a bolest, tvář, která se odvrací od
zevnějšího světa, aby soustředila ve svém pohledu toliko odlesk
znepokojeného vnitra? Řadí se snad těmito několika knihami
k oněm velkým a příkrým svéhlavcům upřímnosti, kteří jakožto
daň za okázalé sebeodhalování vymáhají na čtenáři, aby byl
shovívavý k jejich krajnímu sobectví? Vede též v této věci jaká,si
skrytá stezka od Komenského k Rousseauovi?

Pravý opak jest pravdou: i zde, kde mluví ze srdce
přetékajícího, Komenský, muž kázně a sebevýchovy, drží své já
v otěžích. Strádaje příliš, odvažuje se prudké a dramaticky
14 vystupňované pře s rozumem, s věrou a s Kristem; leč oč vede