v ostatní Evropě zavládl střízlivý rozum a nutil všecky mohutné duše s chladnou svou rozvahou, aby se ome· zily výhradně na polohy střední, žila pražská duše barokní vnitřní prudkostí, jsouc především pathetická. Za doby tereziánské, tak bezbarvé a ploché v obecné své vlídnosti a v občanských svých ctnostech, se baroko v Praze vyžívá. Jakmile odumřely základní jeho ideje, nemohly se dlouho udržeti ani tvarové prostředky: sloh přestal býti slohem a poklesl na pouhou rutinu. Kde se stavělo barokně, zmizela vznešenost a pádnost, uhýbajíc se elegantní lehkosti: dekorační umělci zaujímali postupně místa tektonických tvůrců; pathos ustupoval rozmaru. Střízlivě bylo přestavěno a obnoveno hradní křídlo, v němž kdysi na úsvitu ba· roka melancholický cís~ř dumával o smyslu své pod· mračné existence. Nevznikají již chrámy, ježto ubývá zbožnosti; paláce, vesměs v drobném rozměru, budují se nikoliv pro vznešené a vůdčí rody šlechtické, nýbrž pro aristokraty mladých erbů a úřednické minulosti. Zvolna nadchází věk rokoka: styl francouzský po slohu vlašském, ženský půvab po mužné opravdovosti, hudební řešení po stavitelském idealismu. Jaká hravá a křehká gracie vyznačuje důvěrně světské průčelí strahovské knihovny proti sousední těžkopádné a přísně duchovní nádheře opatského chrámu Nanebe· vzetí Panny Marie-stopadesát let vepsáno jest velmi znatelným písmem do této mezery! Jakým lehounkým a bezstarostným úsměvem vítá arcibiskupská residence chodce, který se právě nasytil kypivého pathosu, jímž rozkazuje pompésní vstup do královského hradu z doby Matyášovy, a který oddal se vyrovnanému klidu florentského rinascimenta, ovládajícího dům švarcenberský! Hle, trojí svět forem, ideí, citů, vzešedší z téhož kořene, renesanCB, barok, rokoko ř a přece jak málo rysů příbuzenských!