ních, takže s pavIánu u sv. Salvatora pohlíží do Kři·
žovnického náměstí jakési kamenné konklave, církev
to vítězná, hotov'á orodovati. Proto lemují Karlův
most špalírem soch, v nichž chodec má nalézati
posilu na dráze dokonalosti. Dnes, kdy většina světců,
jež štědří a zbožní fundátoři ze začátku XVIII. století
zvolili, uctívajíce patrony svých povolání a řádů a
zároveň oslavujíce obdivuhodnější hrdinství své
dobý, jest málo srozumitelná legendou i významem,
netušíme ani přibližně citů, které vzbuzovalo toto ka·
menné procesí v srdcích a v nervech lidí barokních.
Pro ně to byla dojista cesta triumfální, vedoucí od
přísně duchovního Klementina ke královské nádheře
a vznešené výsosti svatyní hradčanských, kde v chrá·
mě svatovítském pozvedali kořící se andělé pýchu a
pavézu tehdejší Prahy i národa, zkroceného
protireformací, stříbrnou rakev sv. Jana Nepomuckého.
Světec ten, jehož legenda a kult jsou samy
polemikou proti českému husitství, vábil jako mučedník
k sobě asketická srdce, kterým hylo patřeM silných
citů soustrázně s utrpením a dojetí z ran, z krve,
z násilí, ale odměňoval zároveň rafinovanou smysl.
nost ctitelů a diváků tím, že volal k světsky
honosným slavnostem zlata a barev, drahých rouch a lesk·
lých odznaků, rušného pohybu a hlasné hudhy. Tam,
kde se nad temnou řekou tyčila chmurná postava za·
mlklého zpovědníka, divadelně ozářeného svitem
patera hvězd a obklopeného jásotem privilegovaných
stavů v honosných krojích, avšak v přísném roztří·
dění kastovním, tam nebylo, tam nemohlo býti místa
pro světlý a kli'dný zjev výmluvného kazatele, jenž
v šerém šatě, pod širým nebem českého venkova,
soustředil kolem sebe vděčné mlčení lidového
zástupu, spiatého v bratrství prostou silou slova božího,
českého slova božího.

Kráčeje po Karlově mostě, měl nábožný poutník před