fresky v kopulích, kde v ekstasích zlata a žluti zápolí
celé zástupy obrů, ať konečně nadživotní sochy
dmoucího se svalstva?

Se sterých herkulských postav na průčelích i
balustrádách chrámů, na mostě Karlově, na votivních
sousoších uprostřed náměstí zírá na nás ostře
vypracovaný tělesný typ barokního věku. V podstatě
zosobňují tito archandělé a jinotajitelní geniové, tito
světci a mučedníci, tito kajícníci a misionáři, tito
otcové církevní a papeži týž ideál těla atletického
s pevnou až hrubou kostrou, s plnými, ale utuženými
svaly, s tvrdou a s příkrou fysiognomiL Ani jedno
z těchtO těl není v klidu: všecka se vzpínají, svíjejí,
vztyčují ve vášnivém napětí, všecka oděna jsou jakoby
do vichru a do bouře. Na první pohled se zdá, že
hmotná a hřmotná tíže pohltily na těchto divoce
patetických figurách veškeru vnitřní formu; žijeme-li
však déle v blízkosti velkohlavých těch zápasníků
duchovních i světských, pochopíme, že okamžik krajního
přepětí, v němž se sochař zmocnil postavy, řízen jest
soustředěnou vůlí, která brání, aby obrysy se
nerozlily beztvárně do prázdného prostoru. Kdežto pravé
renesanční sochy prožívají v klidném postoji, plnou
krásu souměrného bytí, jsou všecky kamenné figury
barokní Prahy zjevy dramatické. Mistři vyňali 'z
jejich legendárního či dějinného obsahu onen vrcholný
okamžik, kdy stupňované dění zahnalo je až na sám
práh nadlidstvL Takovými obry, kteří dramatickou
vůlí dobývají nebe a překonávají zákony pozemské
tíže, zalidnili ~rokní sochaři Malou stranu i Staré
město a především pilíře mostu Karlova.

Nevím, zda láska k antice a požadavek typisace v
sochařství neodcizily nám nadobro tato díla
dramatického naturalismu, a zda nemíjíme i nejlepší z nich
lhostejně. Snad se podivujeme s nadšením oběma
velkým mistrům, kteří mužskou í ženskou duši baroka