řečníkem života ve všech jeho formách, plodivé
přírody i strojové civi1isace, volného ptactva ve
vzduchu: i dělnictva pti práci, hučícího potoka i
oddychujícího města. Takto přenesl mystický
výkřik·Otokara Březiny "sladko jest žíti" na zemi,
zatížil jej vitalismem i panteismem a spokojil se
výmluvnou, sm)'slnou, názornou hymnikou
života jen a jen empirického. Názorový přerod k
důslednému materialismu postavil Neumanna
dotud hrdého individualistu do předních řad
socialistického kolektivismu a zrodil v něm
chvalořečníka Sovětů a pěvce revoluce. Stejné
vitalistické tendence probíhají i mnohotvárným
dílem nejdůslednějšího českého impresionisty Fráni
Srámka. Po bouřlivém období prudkých protestů
proti zakrsání a podvazování pudového života,
vyzrál v umělce zvláštního kouzla, dosáhl
poněkud laciných úspěchů na divadle, zato věak
později zcela zasloužených v oblasti lyriky čistě
dojmové a citové a v románě, kde se všecko,
v nekonečném světelném vl něm kmitá, ti-pytl,
světélkuje. $rámek jest věčný a shovívavý
milenec živočišného života, pro nějž často zapomíná
na duši a zvláště na její oblast intelektuální.

V tom jej doplňuje a svým způsobem i
opravuje Karel Capek, rovněž přesvědčený vitalista
jako Neumann nebo Srámek, ale na rozdíl od
obou bytost v podstatě intelektuální, ač z jeho
vrstevníků se nezamyslil nikdo do té míry nad
hranicemi rozumu a nad právy tajemství jako on.
S břitkou kritikou spojuje ironickou filosofii a s
vědeckou obrazností pozorný smysl pro drobnou
všednost a· nepatrného člověka. Cínil-li Capek
ně
76