uměleckých evokaci' Jaroslava Vrchlického:
rozkoš z básnické vise ustoupila ;mravnímu soudu
nad dějinami, renesanční radost ze života
nahrazena jest tvrdým kultem síly a povinnosti,
kouzlo přírody a estetická hra vyhasly pod přísnýma
a střízlivýma očima realisty a demokrata.
Macharovou školou prošel, ale od ní se osvobodil
Petr Bezruč, básník jediné knihy, jež se právem
pokládá za vrchol českého politického básnictvi
soudobého. V rhapsodických skladbách
strhujícího patosu a dokonale lidového rázu zahřměl
samotářský. pěvec slezský do svědomí všem, kdož
zapomínali, že na Ostravsku a na Těšínsku hyne
polonisací a gennanisaci celá větev národa
československého; umlčev lkavý hlas vlastního
zahořklého nitra, spojiv obžalobu národnostní s
protestem sociálním, pozvedl utrpení kovkopů na
českopolském pomezí do výše skutečně tragické.

To, co se nazývá českou realistickou prózou
povidkovou a románovou, vykazuje při značné
púčetnosti pěstitelů i produktů tvářnost
několikerou. Domácí tradice pozorovatelská, která přes
starosvětského figur káře a ;mudroslovného
vychovatele lidu Aloise Vojtěcha Smilovského i
přes zádumčivě rozmarného letopisce malých ttlěst
Františka Heritesa sahá až k V. Hálkovi a B.
Němcové, pojí se tu s mnohonásobnými podněty
cizími, zvláště ruské románové psychologie a
francouzského vypravovatelského umění. Skoro
pitoreskní zájem o ráwvité postavy, pychtivý
smysl pro rozvrstvení společnosti podle stavů
a tříd, staročesky hloubavé porozumění
.mravním otázkám pomáhají vytvářeti románová díla,

61