llllinnův, jím bylo domyšleno Nerudovo heslo
uměleckého světoobčanství, ale jím vykonán byl
také důležitý čin osvobozovací, nebot teprve
Vrchlický odvedl české básnictví nadobro ze
závislosti na vzorech a typech poesie německé a
spial je s evropským západem, hlavně fl
Francií. Není divu, že osobnost tak bohatá podněty
vzbudila celý zástup žáků a napodobitelů, kteří se
vzdělali na týchž vzorech, vyjadřovali týmž
slohem, závodili s mistrem v týchž virtuosně
ovládaných formách. Někteří z nich pokusili se
umělectví Vrchlického smířiti s občanskými ideály
a rozměnili jeho odkaz na prostoduché
náladkářstvíj pro svou jímavou věrnost poesii,
osvědčenou také významnými překlady, buď z nich
jmenován tichý melodik Antonín Klášterský.
Několik básníků-kněží s Xaverem Dvořákem v cele
užilo renesanční dikce pohana Vrchlického k
tomu, aby ji stupňovali v lyrické baroko ke cti
Madonny, eucharistie a Velkého pátku. Jiní
přinesli nový odstín, měníce zdravou a krevnatou
renesanci Vrchlického v umění rafinované, nervní
a chorobné. Hlavní představitel následovníků
Vrchlického v tomto směru jest vedle jemnějšího,
nachořelého troubadoura lásky Jaromíra
Boreckého Jaroslav Kvapil. Ten zaměnil záhy za
drama a divadlo lyriku lásky a melancholického
snění a dosáhl i mimo hranice Čech proslulosti
jako básník-režisérj jeho dekoračnímu nadání se
dařilo měniti život i scénu v pohádku,
uchvacující hrou světla a tmy, barev a pohybu. Be1J
Vrchlického nebyla by se nedlouho před
sklonkem století a v důsledcích literánrl ;revoluce

57