tvořivostí; jenom epigoni utonuli, nevynesše z
0ROjných hloubek svébytného díla básnického.

Nikde neprojevilo se totoekletické těkání,
spojené se stálým střídáním vzorů, slohů, vkusu
takovou měrou, jako v básnictví dramatickém,
které od roku 1883 mělo v Národním divadle
dů-stojnou svatyni, obklopenou láskou všeho národa
a vyplněnou výkony herců nadprůměrných.
Zatím co přední básničtí mistři českého
světoobčanství v oblasti lyrické i epické, Jaroslav
Vrchlický a Julius Zeyer, marně zápasili v
Národním divadle o prvenství scénickými básněmi
v rámci umění poklasického a romantického, aniž
dovedli svými velkorysými, avšak většinou jen
improvisovanými pokusy položiti základ ke
zdravé tradici, bil na zlatou bránu krásné budovy
neodbytnou pěstí již realismus, jenž hereck:v
i básnicky mohl v Cechách spoléhati na životné
předpoklady.

Pub1icistický vůdce kosmopolitické školy,
Josef V. Sládek, byl silný duch jako jeho se1šti
předkové ze západočeského pohoří, bylo to však
zároveň jemné srdce, které žáka Jana Nerudy a
druha Jaroslava Vrchlického uzpůsobovalo Ik
tomu, aby se stal nejčistším lyrikem v . Cechách.
Jeho vkus vzdělán byl anglickým básnictvím,
z něhož jmenovitě Shakespeara přet1umoči1
mistrovsky po česku; jeho životní zkušenost
rozšířila se v Americe, kde poznal přírodu, lid,
práci; jeho srdce prošlo zkouškami těžkých
rodinných ztrát a mučivé dlouholeté choroby.
Sládek, mistr písně i básnické dumy, zocelil se v
těchto osudech tak, že na každý podnět života

52