ko u jeho krajana Aloise Mrštíka, ani pouhá
galerie povahokresebných genru, jež se '\r
nezvyklé plastice podařily jadrnému vypravěči
slovenskému Martinu Kukučinovi, nýbrž zároveň
filosofie kraje a lidu, v němž dřímou síly ukryté
pro budoucnost.

Takto nabýval stále větší zvučnosti i
naléhavosti hlas, volající básníky domů, zvoucí je ke
kořenům, ukládající jim péči o národní 8véraz.
Avšak vedle této tendence soustředivé a často
proti ní ozývala se snaha kosmopolitická, nutná
u malého národa, neměl-li zakrsnouti a zplaněti
v úzkém svém okruhu myšlenkovém i. látkovém.
Již František Palacký vydal heslo, aby staré
Cechy zdomácněly v nové Evropě; v sedmdesátých
letech proměnili je mladí spisovatelé v básnický
program. Studium, překládání a nápodobu
západoevropských vzorů pokládali za nejvhodnější
cestu k tomu, aby si osvojili ideové bohatství
i umělecké formy moderního člověka.
Vyhrazovali si pak, za častého nesouhlasu, právo
zpracovávati dějinné, bájeslovné i fantastické látky
cizích národů; vyjadřovali se, i když to
odporovalo literární tradici, slohem exotickým;
ukájeli svou obraznost v rozkošnickém těkání po
časových i místních dálkách. Znamenalo-li to
vítané rozšíření uměleckého obzoru, jmenovitě
pomocí hojných překladů, ukazovalo se záhy i
kulturní nebezpečí, spojené s tímto směrem, totiž
těkavý eklekticismus, diletantská nestálost,
nedostatek pevného stanoviska. Silní duchové z
kosmopolitické školy dovedli překonati úskali
toto vytrvalou prací myšlenkovou a samostatnou

51