stva, pojatou v duchu pokroku a lidskosti.
Nejobvyklejší básnickou formou, jíž Svatopluk Cech
užíval od mladých let, zdokonaluje ji postupně,
byla veršovaná povídka byronského původu s
vydatným živlem refleksivnim a s těžkým
dekorativním rámcem; takto zpracoval dějinné látky
domácí, zvláště z husitské a hělohorské doby,
alegorické příběhy ztělesňující myšlenkové,
společenské i politické krise Evropy v I'oumraku
a Slovanstva na úsvitě nového poslání,
romaneskní děje z východu i symbolické náměty
legendární - za myšlenkově zatíženou diskusí
zvedá se zpravidla nákladné a marnotratné dílo
sytého štětce historického malíře ,a kmjináře.
Odtud zatoužil později do pohody a klidu
českého venkova, mezi lidově rázovité typy,
vzdorující vzdělanosti, všecko vyrovnávající, lavšak
naléhavé otázky společenské a hospodářské
vyplašovaly básníka z idyly, nutíce jej, aby o nich
hloubal, řečnil a lidovýchovně horoval. Národní
i sociální tendence, spojující moderní
demokratismus se slavjanofilstvím, a bratrské ocenční
dělnictva s vlasteneckými tradicemi, učinily z
něho lyrika, jenž, místo aby se zpovídal důvěrně,
vyjadřuje zaokrouhlenými chansonami hromadné
cítění dobové ; tehdy dosáhl Čech popularity
nejobecnější. Ale jeho skromnost a vkus
nedopouštěly, aby si oblíbil pózu národního věštce a
setrval v ní. 'Svatopluk Čech měl humor a rozmar,
jenž bavě se, lehce satirisoval a zvoně půvab·
nými rolničkami, usmíval se; veršované jeho
báchorky, plné fantasie a vtipu, náleží k
nejrozkošnějšÍm květům podkasané Musy v Čechách

44