Kdokoli se bude kdy zabývati silnou citovou složkou
Janáčkovy osobnosti, sáhne s prospěchem k těm z jeho
feuilletonistických črt, kde se jakoby úkradkem a se zdrženlivostí
opravdu mužnou zpovídá ze svého vztahu k vlasti a národu.
Jest při tom velmi konkretní a neupadá nikdy do
povšechných a obecných úvah o národnosti. Jeho uvědomení, tuhé
a neoblomné, sebevědomé a hrdé, spíše posupné než
sentimentální, má ráz lašský a moravanský a rozjiskřuje se hlavně
v nárazech s němectvím brněnským neb berlínským. I zde
jsou východiskem dojmové zážitky, ztlumočené náznakovitě
a v nápovědech často prostředím hudebním a hudebnickým;
zprvu ani čtenář netuší, že by mělo dojíti k citové konfesi,
a že by se impresionistické skvrny mohly rozžehnouti v
prudký požár vášnivého zanícení.

Velká fuga se zdá býti vůbec vyloučena ze slohových
prostředků Janáčkových, steině iako každý projev rétorický.
Krátce, pádně, názorně, ale zároveň zkratkově, útržkově,
náznakově žene se rytmem horské bystřiny a jarního větru ieho
věta, jež jest nikoli stavěna, nýbrž většinou improvisována.
O intensitě a pravdivosti těchto prožitků nelze pochybovati,
zato nemůže býti sporu o tom, že i iejich slovesné zachycení
.jest spíše darem a milostí okamžiku než výsledkem práce
stylistovy. Jsou to většinou mžikové snímky, jaké upoutáva.ií
svou věrností; pohledy do dílny a do života v nestřežených
okamžicích, často s překvapující indiskretností; listy a
lístky důvěrné, určené při svém zrodu spíše pro sama pisatele
než pro ieho publikum. Odevzdávají se zde čtenářstvu nikoli
jako slovesná tvorba, rovnocenná Janáčkovu tvoření
hudebnímu, nýbrž jako dokumenty, tuto tvorbu ilustrující. Jako
literární dokumenty, s nimiž se v děiinách české hudby
moderní může sotva co měřiti.

'21