méně prostředek k ukojení ctižádosti; byla ti životním
p0sláním, odpovědným úkolem, náhradou za náboženství. Byl
jsi hotov obětovati jí kdykoliv vše, společenský úspěch,
pohodlí domova, osobní štěstí. Nenáviděl jsi v umění každé
prostřednosti, opovrhoval jsi cíli snadno dosažitelnými
je~li klasičností soustavné a promýšlené úsilí o dokonalost,
nebyl z naší mladší generace nikdo větší měrou básníkem
klasickým než Ty.

Byla léta, kdy se zdálo, že jsi vůbec opustil poesii. Vrátil
ses k ní mužný a vyzrálý. Nebyla ti již pouhým
dohrodružstvím smyslů - řešení záhad postoupilo v popředí
Tvého básnického zájmu. Ale nechtěl ses dobrati tajemství
cestou logického poznání; filosof melodický, jsi záhady
prožíval, jimi trpěl, na nich rostl: ony jevily se Ti sterými
obrazy světa viděného zcela nově, ony vybavovaly v Tvém
nitru rytmické řady, tak původní a nebývalé, že se
nejednomuz vrstevníků zdály arytmií.

Zde pod thují, vyrůstající z hrobu otcova, zpívala k Tobě
smrt, zvouc Tě "z bytí v nebytí, v tmu z jasu, z krátké lži
v kraj pravdy, .svobody, věčna". Na alpských vrcholech
přistupovalo k Tobě zoufalství se slibem zmaru. Ale Ty
jsi odmítl smrt, zavrhl zoufalství - rozhodl ses pro život,
jenž Ti byl spojením s Bohem. Nikde jsi necítil prudkého
varu života mocněji než tam, kde síly do sebe narážejí,
kde se lidská vůle hrání mechanickému osudu, kde plná,
odpovědná svoboda tvořícího umělce překonává hmotu,
jež láká ·rozkoší a radostí od úkolu, nad štěstí vyšší.
Podohenství tohoto mravního poznání chápal jsi v zápase o
božství na Golgotě stejně jako v řeckém mytu, jehož
plastická krása mocně mluvila k Tvé klasické duši. Jasnému
světu řeckých bohů a titanů platil poslední Tvůj veliký čin
básnický, zároveň lyrický i dramatický, jímž jsi dobyl
Národního divadla. Ale běda: jako Faěthon, syn boha slunce,
odvážný jinoch sražený na prahu mužství za to, že vznesl
se k hvězdám, měl jsi poznati na Sobě tragický smysl slov:

Nad život vyššího je cos: za velkost a krásu smrt!

130