XI I I. ŘEČ NAD HROB EM
OTAKARA THEERA

V NYMBURCE DNE 23. PROSINCE 1917

~átil ses, drahý příteli, do kraje, v jehož půdě tkvějí
kořeny Tvého rodu, vrátil ses, ale nikdy zde neuslyšíš již
šumících jezů širokoplecího Labe, víre zde neuvidíš slunce
v krvi západů, nad něž nikde není krásnějších. Na místě,
kde jsi každoročně stával zadumán, n~bízí. Ti vychladlá
země poslední lože, leč naše horké slzy taví půdu ztuhlou
za dne předvánočního.

Jako dítě opustil jsi požehnaný zdejší kraj: volala Tě
Praha, kýval na Tebe širý svět, vábil Tě život tisícerými
zázraky. Byl jsi ještě hochem, když zahořel jsi touhou státi
se básníkem, a posud nám jiskří v nervech vzpomínka na
první Tvé výbojné kroky, jimiž jsi bujaře vstoupil do
umění. Vše se Ti zdálo dobrodružstvím a zároveň záhadou;
smyslný poeta se slučoval v Tobě s hloubavým myslitelem.
Očarovalo Tebe kouzlo. ženy, ale toužil jsi proniknouti je;
zpíval jsi barevnou krásu vidit~lného světa, leč pátral jsi
spolu po zákonu a řádu jej ovládajícím; byl jsi opojen
složitostí svého Já, avšak usiloval jsi zmocniti se jeho tajemství.
Poznání umělecké i vědeoké rozš~řovalo Tvou duši, ženy
a knihy zjemňovaly Tvou citlivost, cizina a zvláště milovaná
Francie ukazovaly Ti velikost v životě a umění.

Měnil ses jako člověk, zkoušel a opouštěl jsi různé fonny
výrazové, procházel jsi bohatým vývojem filosofickým. Ale
čemusi zůstávals věren od. jinošství až do Svého skonu:
byla to Poesie. Neviděl jsi v ní ani hru, ani rozkoš, tím

9

129