XII. NA BESEDĚ

U ALOISE JIRAsKA

(1924.)

N esčíslné opály jiskřily nám před očima, když jsme si
vysokým umrzlým sněhem prošlapávali pod zářivě modrou
oblohou cestu na Kotouč. Zmizela Trúba, skrylo se ne·
klidné a nikdy neunavující panorama štramberské, zestili·
sované nyní zimou na výrazný dřevoryt, nechali jsme za
sebou již poslední baráčky, do ,nichž čtvrt roku slunce ne·
svítí, a jsme sami ve vysokém lese. Ještě jednou jsme od
Masarykova pomníku pozdravili Stramberk, který se v
monumentální zkratce prodral řídkým stromovím, obešli jsme
bok Kotouče, a již iluse lesní přírody je úplná. Cestička
docela se ztratila ve sněhu, jehož vrstva vůčihledně narůstá,
nikde stop chodců, stromy houstnou, a cosi z osvobozují.
cího ticha beskydských hvozdů rozestřeno je v čirém, sil.
ném a mrazivém vzduchu, kam slunce tká zlatý svůj
ornament.

Najednou, tváří v tvář mohutnému vápencovému masivu
Jurova kamene, nás doktor Hrstka zastavil - nebor s kým
jiným než s ním, geniem 100 ve Stramberce, možno
konati pout po Kotouči, ar pálí slunce srpnové nebo ať led
pod sněhem modeluje docela nově tento podivně a
vynalézavě pitoreskní kout Moravy? Přistupujeme k vysoce
zasněženému pahorku, z něhož teprve postupně se noří umělá
skalka s lavičkou, a z veliké závěje dívá se na nás napolo
rozpačitě, napolo unaveně zvláštní kamenný stařík, se
sněhem na obočí, v záhybech lícních, na vousech. Když jsme

126