seň, pro melodii, pro rytmus. I tam ponechal jsi mu kus
pravé vnitřní přírody!

Tvář ranního prochazeče zvážněla náhle, a cosi jako
zpytavá otázka vrylo se do vysokého, klenutého čela
Moravanova: zdaž se mu opravdu libí pra~ký lid povahou
a jejím výrazem? Pravda, mnoho jej odpuzuje hlavně v řeči,
tomto citlivém a věrném zrcadle duše. Ledabyle zpěvavý
tón prozrazuje jakousi životní lehkovážnost; podivné oni·
kání je neklamným znakem nedávného stavu i smýšlení
otrockého; pitvorné germanismy, snad o poznání strávenější
než v Brně, dokazují, že Prahy jest pro Čechy dobyto
doposud jenom napolo. Ale rychlý spád mluvy, pružná
snadnost vyjadřování, vtipný dar zanrotiti každou větu co
nejúčinněji, docela rázovitá směsice důvěrného rozhovoru a
naléhavosti ažřečnioké - tyto všecky přednosti, které je
s to postřehnouti pouze ucho znalce velmi poučeného, jsou
nezvratným svědectvím, že tento lid rychle žije, bystře
myslí, snadno se vpravuje do situací a že se dovede co
chvíle rozběhnouti za splašeným vozem světového pokroku.
Při tomto postřehu v uvážlivém nitru moravského
staromilce cosi prudce zaprotestovalo a mimoděk zastavil se
v chůzi právě naproti pomníku císaře Františka. Sdruženina
představ připomněla klasickému filologovi okřídlený sandál
boha Herma, který je stále v pohybu, ve větru, kdesi nad
zemí; je to skutečně stav žadoucí? A oko zamyšleného
chodce se upřelo napolo náhodou do vltavských vln, právě
tak pádících, nestálých a podobných pra~kému lidu i tím
velikášstvím, přivoděným již několik staletí mohutně
vzdouvajícími a zdýmajícimi jezy ... vše to je na pohled krásné
a oslňující, ale cosi základního tomu všemu chybí.

A již si formuloval pražský host své zásadní námitky,
které se draly na povrch nikoliv jakoby z hlavy, nýbrž ze
srdce: tento proměnlivý a duševně pestrý zástup, který se
do Prahy vlil ze všech koutů domova, pozbyl zde vztahu
k půdě, nechal zakrněti své kmenové kořeny, zapomněl na
bezpečnou a zdravou oporu svého bytí a tím tak
zlehkomyslněl a zpovrd1lněl. Horliteli, který se mračil a černil,

122