XI. JITRO FRANT. BARTOŠE
V PRAZE

(1922.)

Nesl s sebou jasný, široký úsměv, s mmž se probudil
ráno v skromničkém a nepříjemném pokoji s'taromódního
hotelu, a který při snídani padal jako laskavá záře sluneční
na ranní noviny, chutnající teplou čerstvostí svých zpráv
a tiskařskou svou vůní neúnavnému čtenáři. Nyní, prochá.
zeje se pomalu a zálibně po Františkově nábřeží mezi Sta·
roměstskými mlýny a Národním divadlem a srkaje rozkoš·
nicky vonný a svěží vzduch, jakého se v Praze nenadál,
rozbíral si pomalu v mysli příčinu své skvělé nálady. Měl
z toho srdečnou rad.st, jak všude, v hostinci, v divadle,
v ,koňské tramwayi i na ulici, v něm Pražané poznali naráz
venkovana, a bavil se jejich prostoduchým a trochu
posměšným úžasem z toho. Ještě viděl před sebou ohromného
podomka v pruhované kazajce, jak mu podával v
dobráckém smíchu kolem zdravých úst vycíděný šat a Oibuv se
slovy:"Tak tu mají, pantáto!" Hned si v2lpomněl také na
dvě své mladičké sousedky při opeře v Národním divadle,
jednu černovlásku se sršícíma očima a druhou růžovou
a plavou, které se v přestávce žd'uchly lokty a zaj~kajíce se
chechtotem mladých ptáčat štěbetaly polohlasitě: "Ale
,p0slouchal nábožoě tadyhle ten strejc; však to bude asi ně.
jaký ba1šán." Ne, nezazlíval ani v nejmenším těmto praž.
ským kvítkům, jako se nedovedl horšiti před chvíli na ve·
řejného posluhu s červenou čapkou a s ručním vozíkem
před sebou, že do něho vrazil a ještě ho napomínal: "No,

120