s prostotou; idylik, tkvící představami i touhami v
dětinských nenávratných letech, se tu zřejmě hlásí.

Z tohoto tklivého a lahodného rámce vystupuje
Ludmilina světlá hlava harmonicky. Zprvu kreslí ji nadšená
zpráva kozákova jako pouhou mistryni slovanského
pohostinství, ale vřelost tónu se stupňuje, a přímočarý Rus
oslavuje záhy Češku jako svou vyvolenou nevěstu. Není bez
umění, kterak Svatopluk Čech zladil vztah vlídné, pozorné
a zádumčivé dcery Javorovy ke kozákovi pouze do tóniny
klidného přátelství: kde kozák horuje, zachovává Ludmila
stále laskavou distanci hostitelky a kamarádky; pouze, je-li
řeč o Čerkesech, vzplane náhle její zájem. I do této selanky
,,·pletl Sv. Čech nejednu reminiscenci z ruských básníků.
Příchod kozákův k Javorovům připomíná vstup Izmajila
beje k Zarji a k jejímu otci; kde přirovnává Lermontovovu
Zarju k Peri, tam Čech jmenuje svou hrdinku jednou z děv
mohamedánského ráje, propuštěnou Risvanem; půvabná
hra rukou i nožek Ludmiliných s koněm kozáClkým
parafrasována jest podle nezapomenutelného výjevu na konci
prvního zpěvu "Izrnajila beje", kde Zarja laská dlaní koně
Čerkesova a slovem zachmuřeného jeho pána. Vztah
Ludmilin k Javorovi jest obdobou poměru Lejlina k otci v "Ha.
dum Abreku", a podle hostiny, kterou vítá Lejla Abreka,
namaloval Čech prosté hody v Metodějovce. Ale co váží více:
náhlý převrat v Ludmilině duši, který obrací úplně směr
dějový, zase jest preformován v oné episodě druhého zpěvu
"bmajila beje". Jako Izmajil "ohestírá mladistvé děvy srdce
pel", tak Čerkesova podivná a nemluvná láska opíjí Lue:!.
milu. Kozák nezná původu zrněny v chování dívčině a ne·
dovede se ho dohadnouti; trne jen nad odcizením. Než
zmizí nadobro jeho pohledům, dává mu s hohem .•. avšak
několik slov na rozloučení, kterými žádá, aby na ni
zapomněl, jest pouze mdlým ohlasem dvou příbuzných ruských
scén, jedné, kdy "kavkazský pleník" se loučí s čerkeskou
svou osvoboditelkou, a druhé, v níž Izmajil se odtrhuje od
roztoužené Zarje. Svatopluk Čech se spokojuje s dějovým

109