tečných lidi" ruských zr. 1820; jím básník své pokolení
zpovídá a soudí. Ještě v~tší propast se rozevírá mezi
Izmajilem a Čerkesem. Izmajil bej, předchůdce Démonův, jest
osobnost tragická, jejíž hrdá a vášnivá povaha trpí stejně
tím, že nedovede vrátiti se k přirozené a příliš primitivní
prostotě, jako tím, že prohlédla omyly civilisace a tak
zůstává vždy cizinkou v přírodě i mezi lidmi: cosi z Renéa
neb Obermanna tkví jako stigma na čerkeském čele
Izmajílově, s něhož "smyly sníh a chumelenice a severního nebe
chlad barvu jihu". Svatopluk Čech podává v postavě svého
Čerkesa jen a jen kmenový typ "abreka", jak jej, spíše podle
dohadů a intuičního proniknutí než podle skutečnosti,
nakresm v 21huštěné črtě "Adige": čím malehnější krojová
a fysiognomická studie, tím jednodušší psychologie této
barbarské a pudové postavy. Čerkeský ďábel veršované
Čechovy povídky jest málo více než jediná vlastnost
vyhnaná do zámezí, krvežíznivá pomstychtivost,
rozplameněná záhubon rodného kmene, která udusí v duši každé
hnutí jiné, soncit a lásku, spravedlnost a vděčnost: Hadži
Abrek jest tu ještě stupňován.

Z trojice Lermontovových postav zbývá ještě milenka
obou odpovědných nepřátel; právě ji Svatopluk Čech
překomponoval nejpodstatněji, ale opětně ve smyslu
národopisné malebnosti, nikoliv psychologie individuální. Lermontov,
který v Tamáře, Zarje a Lejle oslavil temnooké a
tmavovlasé ,,hvězdy Východu", vložil podobiznou mladé Rusky
do "Izmajila beje" protilehlý ženský typ. Kozák při první
setkané s Izmajilem, jehož posud nepoznává, horuje o své
nevěstě:

"Čerkese! Krásných u vás shlédám
a přeněžných dcer volnosti:

než za vášeň jich očí nedám
severních očí milosti.

Tys bez lásky!. .. Slov smělosti,
ni konzla rtů jsi nezažil;

kadeřmi děvy zlaťoučkými

tys opojen seneblažil,

107