vostí něžným i krutých, do detailů lahodným i nebezpeč. ných, proto odlišuje přírodopisně i zeměpisně, věda, že řeka Darja! hučí v jiném jazyku než řvoucí Terek, a že bílý turban kolem hlavy KM:lbeku se pranic nepodobá zasně· ženému hrotu příšerné hory Šajtánu. Ne8Čís'lná líčení úsvi· tu, soumraku a noci v údolích i na zasněžených vrcholech, vždy nové obrazy srázů, bystřin a pralesů, s nevyčerpatelnou rozmanitostí načrtané siluety modrých oblaků, zámků a klášterů na skalách, rozvalených vesnic, které se čtou v "Démonu" i "Mcyrim", "Hadži Abreku" i "Izmajilu beji", prozrazují trojí rozdílné pojetí přírody básníkem váš· nivým, smyslným a titanickým zároveň. Jednou - předposlední výjev z "Izmajila heje" (psaný r. 1832) bud' tu nejpádnějším svědectvím - účastní se příroda s nevystihlým soucítěním vnitřního života člověkova, nade vše slastných hodů jeho lásky... oMak nad hlavou, vonný dech větérku, ano věčná pustina prahorská stávají se druhy milenců. Později - v době, kdy byl definitivně napsán závěr "Démona", asi r. 1838 - odvrhl zachmuřený Lermontov ten oblažující názor a upadl přímo v jeho opak: zasněžení velikání tratící se v oblacích pohlížejí v hrdém a ncúčastném klidu na malichernosti vášní a bolů lidských - a mlčí svrchovaně. V některých skladbách - nejmohutněji snad v básni "Valerik", psané r. 1840 -rodí se však v rozporu mezi lidským smutkem, lidskou touhou a lidským milováním a mezi nepohnutou velebností horskou, neodbytná otázka po smyslu a ceně našeho života, ono kruté a vznešené pro č, na které Lermontov sámnezna! odpovědi, a které ,po desíti letech v týchž pralesích kavkaz· ských jako černý nezaplašitelný motýl sedlo na čelo mladi· stvého Lva Nikolajeviče Tolstého .- Lermontov nepředstihl Puškina jen jako malíř Kavkazu, nýbrž i jako psycholog Če1Ů