kruté jeho příkazy, vztyčuje se a volá statečně: a čím jsem
byl, tím byl jsem rád!

Před takovou statečností a karakterní výší rozptylují se
veškeré předsudky, že prý společenské prostředí určuje po.
vahu, že člověk nosí s sebou až do smrti morální hodnoty
své třídy: synem pradleniným a hokynářovým jest
dokonalý rytíř, jenž se nikdy nesmlouvá o bagate1y ani nekupčí
malichernostmi. Myslím, že nebylo by netřeba ilustrovat
jakýmkoliv příměrem mravní hrdinství Nerudovo, jež
ostatně by dobře vydrželo i srovnání se stoickou rytířskostí
Alfreda de Vigny, pototnka bůhví kolika šlechtických
předků; postavím-li proti Nerudovi básníka jeho srdce,
Heinricha Heina, přispěji tím snad oklikou k vystižení
poměru dvou různorodých duchů, nejednou se setkarvších.
Heine uměloo při htubším poznání ·roste tím výše, čím
Heine člověk ztrácí; tuším, že u Nerudy je pravý opak.
Heine nedovedl nikdy býti rytířem; špatné hamburské
a diisseldorfské tradice židovského rodu kupeckého stále se
mu věšely na paty. I rve sporu s osudem pňliš smlouval, a to
s jistou potměši'1ostí; i své vlastní velké uttpení dovedl
proměniti v kapitál, z něhož lze básnicky těžit, aniž kdy přijal
je pokorně jako dar bohů; nezbavil se nikdy nedůrvěry, kte.
rou mívají strážci obohodnícih tajemství, a oživil si svůj ob·
zor nepřáteli, jež přeceňoval; nedošel vůbec k distanci
mudrce nezúčastněného ve všedníoh starostech.

Na Nerudu umělce a pozorovatele i soudce veřejnosti lze
již mnohem menší měrou spolehnouti než na Nerudu
člověka, - ve věcích vkusu, slovesné kultury, estetického
soudu zůstane společenské ústředí, zůstanou tradice domorva
vždy směrodatnými. Tím vším trpí až do základů Nerudova
novelistioká próza a hla'Vt1ě jeho divadelní a literární
kroniky, jimž n~cela přísluší jméno kritik, kdežto v básních
stojí v první řadě na stráži vysoké a karakterní lidství
Nerudovo a vedle něho hned jako věrný ~brojnoš přísná
Nerudova autokritika. Kus plebejského nevkusu a lidové
triviality mají ty soudy estetické, společenské a kulturní; ty
banality z ulice a z kuchyně, nasazující si škrabošku vtipu,

95