nazpět do Nerudovy tvorby, a:bychom nezapomenuli tohoto
významného, ač tak bolestného součinitele jeho vývoje. Co
jest napověděno s humorem a bez trpkosti v "Týdnu v
tichém domě" nebo "Večerních šplechtech", to vypravují
"Ara~ky" bez masky a stilisace o "darebákovi" Františku
Horáčkovi; to semkl Neruda v "Knihách veršů" v preg.
nantní a výmluvnou sloku:

"Mne osud do kolébky tvrdé dal,
pak na kazajku záplatu mi přišil,

pláč ttpký novým jenom pláčem tišil
a jenom zkrátka mne vždy spořádal.

Však kolem pýcha, pýcha - ach ta krutě hněte!
já začal jsem do panských synků prát

ba ledačím jsem byl v tom božim světě,

a čím jsem byl, tím jsem byl rád. "

*

Proletářské vědomí Nerudovo, důrazný protest
spole
čenského utlačence proti křivdám ,bohatců, povýšencůa
farizejů, trpká příchut bídy a ústrků při každém soustu mocně
hlásí se v N erudově mladší tvorbě. Z této inspirace vznikla
dobrá polovice "Hřbitovniho kvítí" - hned předzpěv praví
výslovně "noha spěla má k těm chudým rovům, poutcova
jak k hrobu Spasitele" -; zde leží kořeny sociálně obranné
nebo filantropicky zabarvené epiky z prvního dílu "Knih
veršů", jimiž se Neruda dostává nad Erbena, jinak
rozhodující vzor jeho baladistiky; bez těchto předpokladů
sotva bychom pocliopiIi Nerudu-apologetu bídy, mrarvní
depravace, proletářského utrpení, jakým jest později
v "Obrázcích v nočním světle", v "Pražskýoh policejních
obrázcích", v "Trhanech" a ve feuilletonech "Z kraje
bídy". Osobní účast na utrpení a křivdě posledních mezi
posledními, intensivní procítění sociální poroby, J;'eální smysl
pro opravdovou velikost proletářovu
nepotřebujícínižádných romantických dekorací ani tajemných zápletek,
schopnost najíti v zavrženém pátém stavu prvky nového hrdino
ství, nové tragiky, nové poetičnosti - to vše staví Nerudu

93