Jsme blízko zas, všaik v oči zas
druh druhu nepohledí,

zas velká láska pojí nás
a dělí nás zas ledy."

*

Nerudova vloha evokační byla tak si:lná a svrchovaná,
že malostranské scenerie jeho mládí dovedeme si dnes stěží
představiti jinak než v Nerudově neobyčejně malebné, rušné
a barvité interpretaci. N eruda posvětil a svým způsobem
přebásnil stnnou Thunovskou ulici s Novými zámeckými
schody, bizarní Janský vršek s grandiosní kulisou
Lobkovicova paláce, spočívající na tmavozeleném pozadí Petřina,
poslední nejpříkřejší partii ulice Ostruhové, uzavřené
temným a kalným schodištěm Radničním i renesančně hrdou
a radostnou stavbou paláce Schwarzenberského; ba
Nerudova "Svatováclavská mše" dala nové ladění stínům, svitům
a pableskům lodi svatovítské; také zvonková hudba v
Loretě hraje dnes melodií, kterou do ní vložil Neruda. Setkal
si v 60. a 70. letech ze vzpomínky a z touhy vlastní Malou
stranu, s nejednou rozmarnou pointou genrovou, s tak
četnými uměle vyvolanými lyrickými kouzly; elegické
reminiscence, cvičený zrak milovníka pitoreskních pohledů,
docelujíCí imaginace pracovaly na tomto obraze tak osobitém.
Proti ukvapeným závěrům kulturních dějepisců, kteří ve
shonu po dobových dokumentech zahrnují mezi ně úplně
neprá'Vem i transformace básnické, bude nutno uvědomiti si
konečně, že Stará Praha Nerudova, Stará Praha Karoliny
Světlé, Stará Praha Zeyerova jsou tři města, zbudovaná
z reálních motivů obrazností básnickou. U Nerudy řídí ji
svěží a živý smysl pro pitoresknost, II Karoliny Světlé
vášnivý sklon k protikladům citově rozechvívajícím, u Zeyera
vřelý lyrismus elegického patosu.

V době, kdy ,,Malostranské povídky" uzrávaly v onen
plný a Šťavnatý plod raného podzimu, zamlžený vonným
pelem, překonal v sobě již úplně dusivé sociální ovzduší,
v němž trpělo jeho dětství; jest potřeba pohledět hodně

92