iitarostným štěstímt za neplodnou fantasií; v pozdějších
letech nastupuje otcovo místo skeptický rozumt zděděný to
rySt jenž stále válčí s naivní citovostít se sladkou lyrikou
srdcet s dětinskou důvěrou v živott odkazy matčinými. Proto
nedoceněný cyklus t,Otci"z t,Knihy veršů", jenž znamená
mnohem více než pouhou folii k cyklu t,Matičce", časově
většin.ou pozdějšímu, kreslí zároveň dvě duševní podobizny:
podobiznu otce ve chvíli, kdy pod dotekem smrti již tuhnou
a špičatí jeho tahYt a jí sourodou podobiznu syna, jenž
uvědomuje si stále více rodinnou podobu. Našli-li jsme v cyklu
ttMatičce" nejeden zárodek další tvorby NerudovYt jeví se
nám naopak těchto deset básní nejčistším vtělením
mladistvé 1yriky jeho: většina čísel má inspiraci hvbitovní, trpkou
příchut rozkladu a zmaru; do náhrobní dumy tlačí se místy
národnostní ("Nad hlubokým, tmavým hrobem")t místy
sociální ("Kéž dobudu si jména věčného") meditace; na
každý bezprostřední projev citu klade se sordina rozumové
nedůvěry a hrdé zdrželivosti; je-li tu někde patos a vzlet,
jsou neseny snahou povýšiti společenské utvpení povrženého
proletáře na nové, pravé, ryzí hrdinství moderní. Jsou tu
dvě tři čísla nejosobnější zpovědi Nerudovy, kde v
několika suše pravdivých slokách bez obrazové dekorace i bez
nerudovských analogií z přírody zachyceny
jsounejbolestnější krise jeho mládí, ba vnitřní jeho bytosti vůbec; tak
známá pie~ nMilovali jsme se, otče, jak jen milovat se
může", nebo méně známá, ač umělecky hutnější:

ttMne to už zase, otče můj,
ku hrobu tvému pudí,

a u hrobu ta pýcha zlá

se v nás zas obou budí.

Jsme blízko zas a dmeko,
jak jsme si vždycky stáli,
zas rozpínáme ruce svét
bychom se neobjali.

91