Také Havlíček politik a novinář byl pmdký
abezohledný protiromantik. Rakousko za předbřeznové reakce a za
porevolučního absolutismu, jež Havlíček potíral krok za
krokem, omamovalo se v tíživém, ba horečném svém spán.
ku romantickými sny. Nahrazovalo si skutečný život vůle
a činu malátným a konvenčním kultem rekonvalescentské
citovosti; ježto mu byla úředně zakázána co nejpřísněji
přítomnost a realita, konejšito se zádumčivou elegičností; ne·
odvažujío se přimého pohledu na věci, kouzlilo si
neorganické obrazy a žilo z vyumělkovaných tropů. Co v Čechách
Tyl, Vocel, Kapper podávali v malém měřítku, to bylo
náplní netoliko vídeňské poesie s Grillparzerem v čele,
nýbrž i Vídně samé a její v'lády. A zdaž není to ještě dnes
osudnou kletbou všeho, co tvoří úřední a r~presentační
Rakousko?

Havlíčkovo zásadní odmítnutí nečinného a odtažitého
kvietismu v ikterémsi literárním posu&u bylo říznou odpo.
vědí na monotonní radu reakčních vlád v Rakousku, jimiž
vyhovávaly všecky národy a stavy: "klid jest přední po.
vinností občanskou" ... do vody mrtvé a hnijící vržen byl
kámen, kolem něhož šířily se vždy širší a wravější kruhy.
A Havlíček séÍJm, stoje na břehu, neustával bouřiti stojatou
vodu.

Tehdy všaJk nebyl již kritikem slovesným. Ruka, ztužená
v útoku na literáty a pisálky, odvážila se těžšího azávaž.
nějšíhoboje. Zápas ten posud není dobojován, ale bijeme
se v něm statečněji a nadějněji, víme-li, že douglasovské
srdce Havlí<'íkovo nás provází.

(Zvony domova, 1916, str. 69-83.)

59