maticky ivobodu v umění jakožto "veu~ neskončené množství rooliéných pr'dvidel"; pffikl kritikovi úkol bdíti nad pravidly těmito. Stálromodně blíže Dobrovskému a Celaikovskému, jejiohž soudy byly apriorní a normalisujíci, než mladší skupině kritické, zastoupené Sabinou a Nebeským, kteří po cestách bratří Schleglův hledali pod. minky, za kterých vzniká z plnosti kultury básnický čin. V době, kdy u nás - a v neposlední řadě jeho vlastním působením - skomíral romantický ideál, postavil se Havlíček literárně na stanovisko pře d r o man t i c k é. Obdivovatel Lessingův a žák V oltairův vrátil se v kritice k hod· notám XVIII. věku. Případ jeho jest paradoxní, není však ojedinělý: opakuje se jím kulturní drama Ludvika Boerna. * Kapitola "Boerne a Havlíček" musí býti teprve napsána, nestačí však, aby se školskou pílí byly tam sneseny mo· tivické ohlasy a slohové paralely, mezi nimiž zatýkací výjev z "Tyrolských elegií" překvapuje a uchvacuje nejvíce. Oba střízliví myslitelé a jasní stylisté, Ludvik Boerne a Karel Havlíček, se sami pokládali za žáky Lessingovy, ale literatura, jež byla učenému tvůrci "Laokoonta" životnim osudem, znamenala pro oba jeho dědice zprvu zá. minku, pak prostředek, posléze přítěž. Dokud německý filistr v restaurační době hledal velikost jen v divadle, akci pouze na prknech, plnost života jenom v podání scénickém, byl Boerne vášnivým a bezohledným kritikem dramaturgickým. A stejně Havlíček prováděl kritiku slovesnou ve stísněném období předbřeznovém, kdy směli jeho rodáci nalézati výraz svého češství jediné u povídkám a lyriků. Odmítavá a prudká zápornost Boernovy i Havlíčkovy kritiky není než výrazem palčivé bolesti z maloduC!hé doby a pokusem osvobození se z její nečinné a sentimentální kletby. Jakmile jen vzešel první úsvit nového, svobodnějšího, občanštějšího věku, odhodil Boerne kukátko divadelního referenta a Havlíček ostře přiříznutý brk slovesného zpravodaje, a vrhli se do politiky, do veřejné vý