IV. DUCH PRAHY BAROKN t

(1915.)

Jděme za zimního podvečera, kdy leží na střechách sníh
a v duši vonné teplo vánoc, do chrámu svatého Víta;
vyčkejme chvHe, kdy infulovaní kanovníci vždycky věrné
kapitoly pražské půjdou do kaple svatováclavské, zpívajíce
hymnus dvanáctého věku "Hospodine, ponill.uj ny";
vstupme s nimi do kaplé, abychom pozorovali, kterak dým
liturgického kadidla krouží kolem útlých postav na freskách
a kolem zářících ohrysoprasů a 3I111etystů ve výplních;
toulejme se potom kolem chrámu, kde se mezi sněhem čemají
vlídné květy fiál a obludné výsměchy chrličů a ohraťme
se posléze ke kostelu svatého Jiří - kdo z nás neuvěří, že
Praha má doposud gotickou duši?

Veliký tvů1'Ce gotické Prahy, Francouz, jejž osud učinil
vladařem severní říše, středověký ekstatik, posunutý až na
rozhraní starého řádu, kdy praktické křesťanství a
pohanská renesance ukládaly již o bezživotí církevně gotické
kultury, Karel IV., jímán byl po celý život nevyléčitelnou
nostalgií po domově svého srdce, po Paříži. Synovec
francouzského krále a žák francouzského papeže připodobňoval
Prahu neustále gotické metropoli nad Seinou. Francouzští
architekti a sochaři vztyčili odvážné klenby a roztouženě
štíhlé vížky ve středuzmohutnělého města i na jeho daleko
posunutém obvodu; promítli stíny oblouků mostních i
pfepychové věže při vstupu na Staré město na jasnou hladinu
vodní; ·rozsvítili v ulicích m슝anských a kupeckých bílé
arkýře zarostlé křehkým a lehkým lupením gotické
ornamentiky • .• a na tuto lucemburskou Paříž, modlící se

37