zového. Pro Blahoslava, stejně jako pro Husa před ním
a pro Komenského a Jungmanna po něm, jest náródní
jazyk posvátnou záležitostí srdce: nese na neunavných svých
perutích nejskrytější myšlenky osamělého jedince k Bohu,
ale vysvobozuje zároveň jednotlivce z teskné siroby, poje
jej s rodáky živými i mrtvými, s krajany hlízkými i
vzdálenými, s knihami předků i s dětským žvatláním budoucích
příchozícih. Takto se jazrkový čin Blahoslavův mění v čin
národní - sbory a školy, tiskárny a sněmy, dogmatické
nauky a politické snahy Jednoty českobratrské pominuly,
ale síla jejího jazyka, jež se po prvé uvědomila v Blahosla.
vově Novém zákoně, kolotá a tvoří dále a do nekonečna.
"Za dnů pochyb, za dnů tísnivého přemýšlení o sudbě
otčiny," jak praví básník, třeba jen otevříti evangelia Blaho·
slavova a zapřísti se na okamžik celou bytostí do jejicih
mluvy prosté a vznešené, klidné a pravdivé, monumentální
v dokonalé své věcnosti - tvůrčí a obrodná síla jako zá.
palná jiskra, jež svítí a hřeje, přejde z knihy do našich srd·
cí, která hned nacházejí útočiště a bezpečí v "řeči. nejušlech.
tilejší a nejozdobnější, nejpěknější a nejbohatší" ,řeči české.

*

Kdokoliv se podivoval Janu Blahoslavovi, vzdával čest
šíři jeho zájmů i vědomostí,rozmanitostí oborů, v nichž
osvědčil vedle teoretického důmyslu také mistrovskou
výkonnost, kult;urní jistotě jeho zoru, ~terý činnost
odborníkovu vždy podřizoval obeoné potřebě vzdělanosti náródní.
Právem a nadšeně byl v něm uctíván dějepisec a hudebnik,
gramatik a brusič, praktický řečník a polemik i učitel umě.
ní retoriokého, překladatel a vykladač bible, duchovní
básník a humanistický estetik.

Jeden význačný rys bohaté osobnosti Blahoslavovy hyl
však doposud míjen nezaslouženým m1čenim: Jan Blahoslav
jest z nejstarších a z nejbystřejších kritiků v Čechách. Ne·
smí nás mýliti ovšem, že neužívá žádné z forem, které jsou
pro kritickou činnost dnes běžné, ale to platí také o všech
ostatních starších kriticích našich, ať slují Daniel Adam

27