není u nás v šestlnáetém věku spisovatele, který by se mu mohl zdaleka vyrovnati obrazností a obrazivostí mluvy. Patří k umělcům mluvy, kteří pokládají myšlenku za nedo· pověděnu, dokud ji neozřejmili a neobjasnili příměrem a metaforou a jimž názorné epiteton teprve dokresluje předstaVUj také jeho význačná záliba pro přísloví, jejichž byl netoliko odborným sběratelem a znalcem, ale i štědrým uži. vatelem, vyrůstá z potřeby mluviti obrazně a barvitě. V obou svýoh nejosobnějších knihách, kde se ve formě hudební učebnice a jazykového brusu skrývají zlomky jeho poetiky, podal Blahoslav teorii a obranu metafory a epiteta. Metafory "slova pěkná, příjemná a světlá jsou jako šíp, jenžto člověku pojednou mnoho v mys'l uvedou a třebas srdce zapálí, podobně jakoby nějaké tabule malované před oči někdo někomu poskytl". Epiteta mnoho světla přidávají a "bez nich jsou veršové jacísi nezpůsobní jako traňk ne· oslazený, neoslazená a nemastná krmě"; jimi se "velice ozdobuje řeč, zvláště když má býti oratio hejbavá a movens affectus, živá a horlivá". Najdou se u Jana Blahoslava celé odstavce, v nichž obrazová tvořivost přímo dusí jasnou logiku výrazovou: meta· fory se hrnou prudce do pera a způsobují více rozkoše spi. sovateli než čtenáři. Právem požívá proslulosti výmluvné místo ze závěru 2. vydání "Muziky", kde karakterisuje různou povahu duchovních písní: "Uzříš některou píseň, ana jako věnec krásný, jiná jako louka zelená a 'kvítím rozlič. ným prorostlá, jiná jako strom ušleohtilý, jiná jako z daleka se modrající hory, jiná jako stavení krásné, bud' zuzavírané, bud' zotvÍrané. Jinou uzříš, anať jako potůček plove z stud· nice tiše, hladce povrchu, jiná břehy podrývá a pojímá s sebou." Kdežto tyto obrazy a metafory jsou kořistí zra:ku osvěže·ného prochád