I I. JAN BLA H O S L AV
NA ROZCESTí

(1916.)

Se sedmadvaceti lety vstupuje Jan Blaiho~lav do literatury,
aby jí dobyl jarou ~vostí ducha bohatého až k
mamotratnictví a srdečným teplem výrazu tak:měř básnického: roku
1550 mladý Moravan, jenž se právě vrátil do domova z
filologiCkých a bohosloveckých studií v cizině, vydává v
Praze neveliký "Spis o zraku, jak člověk zrakem, to jest vidě.
ním a hleděním sobě nebo jiným škoditi může". Z naiéhavě
horlivého traktátu, který po kazatelsku užívá praktické
psychologie pro záměry mravoučné, mluví radostné a výbojné
mládí spisovatelovo: kvetoucí skutečnost svými tvary a
vděky zaútočila na vnímavou duši jinochovu, volná příroda
v jarním rozpuku naplnila bystré oko sterými obrazy svě·
žích barev, cizí kraje i půvab domova vycvičily
Blahoslavovu vlohu pozorovatelskou.

Nehlásí se tu však pouhý úžas mladistvého, do široka
rozevřeného Zlraku a v jaré nevinnosti žíznivého srdce nad
"lepem a vnadou věcí krásných a libých, na kteréž svět
duše jako čihař sojky lapá." Z těchto stran zároveň
výmluvných i barvitých proudí k nám vlažný dech omlazení lid·
stva, které za inspirace starověkých básníků snímá se
&kutečnosti tlumivé závoje a chystá se k radostným zásnubám
s přírodou i s antikou. Jako sHčný ornament, sloužící však
zároveň názornosti, tlačí se vděkuplnému kazateli stále do
pera zaokrouhlené obrázky přírodní, založené na přímém
postřehu; s pozornou láskou propracovává český humanista
drobné výjevy z řeckého bájesloví a římské bistorie o Pa·

16