pro český zpěv a pro hodnoty jím oslavované, získati ženy a
dívky. Takto nadchází v třicátých letech rozkvět
literárně-hudební romantiky české, která se končí vlastně teprve
vystoupením Smetanovým; kromě počátků české opery, spojených
nerozluč ně se jménem Škroupovým, vyznačují tuto naši
literárněhudební romantiku i první snahy o umělou českou píseň, at
jednohlasou ke kytaře neb spinetu, ať čtyřhlasou, později tak
populární.

Bylo by stejně neúplné jako nesprávné, kdybychom řekli, že
básnictví naší české vlastenecké romantiky poskytlo
hudebníkům své doby pro jejich písně jenom texty. Dalo jim kromě nich
ještě dva další významné dary: umělecké východisko teoretické
a celkové ovzduší citové.

Hlavní tvůrčí zásadou, kterou se spravovali skorem všichni
hudebníci této doby, bylo přesvědčení, že píseň jest tím
dokonalejší, čím se více blíží zpěvu lidovému; nebyla to vlastně
zásada tvůrčí, nýbrž naopak stanovisko napodobitelské,
nesamostatné, neindividuální. Do hudby bylo však přeneseno z básnické
krasovědy, kde nohsledové Herderovi a Brentanovi postavili
li,do vou píseň za vzorný typus písňového umění vůbec: pro duchy
opravdu tvůrčí, jakými byli Čelakovský neb Erben, znamenalo
to lidovou píseň osobitě prožíti a přetvořiti, kdežto epigoni se
spokojovali zevní, povrchní, snadnou a líbivou imitací. Omyl
hásníků došel u hudebníků ještě stupňování.

Od básníků převzali jejich hudební druhové také celé citové
ovzduší, z něhož temení píseň. Duševní vlastí romantické poesie
jest stálé rozechvění, které se zmocňuje jednotlivce ve styku
s přírodou, aby se stupňovalo v důvěrném vztahu k milence neb
k příteli a aby došlo vyvrcholení ve společenských kroužcích,
zachvácených blahým vědomím souhlasu a jednoty. Takto se
mění samotářská romantika, jíž jsme zavázáni za vytvoření
nejčistších děl lyrických, postupně v romantiku společenskou, tak
plodnou právě pro písňovou produkci a úspěšnou i při
buditelské propagandě: hromadné city jako národnost a slovanství, kult
minulosti a jazyka, přátelství a krajanství hoví nejlépe tomuto
ovzduší, kde jednotlivce umlčuje pochybnost kritické soudnosti
a kam se neodváží myšlenka závažnějŠí.

Texty, k nimž sahali čeští komponisté od Ryby po Zvonaře
a od Jelena po Gregoru, nenáleží k vrcholům našeho
pi"edbI-eznového umění slovesného; naopak dostává se v nich slova
du
.2