"Tři čdti epigramatikové" (v' "Obzoru lit. a uměl.", 1900) o h.xlnotě "Kvítí"
srovn. úsudek Jar. Vrchlického v předná~ce o čelakovském v "Zlaté Praze"
1899: "Cením velice tytO duchaplné, hluboké, místy filosofické a satirické
časoměrné ver~e. Jsou to zralé ve v~em plody ducha vytříbeného, pečeť klasičnosti
mají v~echny. Některé zvlášt--vynikají hloubkou symboliky své, místy vřelostí
citovou, v~ecky rázností, úsečností, zhu~těností dikce. Já bych celé "Kvítí"
učinil nejraději brevflem mláde~e na vy~~ích ~kolách naJich a je~tě by ukázalo
pak i svou ukrytou stránku - didakticko-pedagogickou".

Dříve času zkvétlá, dříve rozkvetlá. Zflěvoborec, básník. Puk za pukem, poupě
za poupětem. Mateřídouška, epigram vzniklý před r. 1846 anticipuje svou pointou
vstupní báseň Erbenovy "Kytice", vzniklou později r. 1852 neb 1853. Slušně
vhodně.

Nápisy. Satirické epigramy Celakovského vyplňují celý ~ivot jeho; r. 1837
přichystána, ale pak rozmetána sbírka jejich "Padesátka z mé tobolky", potom se
vynořovaly i v časopisech a souborech Celakovského básní, takže v celku ~ích
je 150. V nich Celakovský nezachovává formy alegorického dvojvedí, nybd
básní přízvučným vedem rýmovaným, leckdy prostonárodně stři~eným a spí!e
než vzorů řeckých se přidržuje fímského epigramatika Martiala (40-100 po Kr.),
z něhož se zalíbením a se zdarem vydatně překládal; dvojdílnost a vypracovaná.
pointa ukazují k Martialovi i jeho tlumočníku Lessingovi. Nejcenněj~í jsou
epigramy literární, na rozdíl od nápisů Kollárových "chuti navinulé nebo zaosticlé";
'l. na~ich šesti ukázek jsou epigramy 3. a 4. rázu holdovacího.

Ceho tu třeba. Skvělá definice v duchu martialovském a lessingovském. K
epigramně, slovo buď neutr. podle město neb fem. podle ryba (tak zde), nyní
obvyklý tvar mase. NenadJní, překvapení. Nepříhostí, nepříhostí se. Na jisté básně.
Parodie zpožděného pastýřského idylis~u gesmerovského v novočeské poesii,
který ještě za dob Celakovského bujel. Arkadický, podle řecké krajiny Arkadie,
slavné životem pastýřským. Na mráz v kontrastu k spanilé pohodě řecké.
Šafaříkovy Slovanské starožitnosti. Nápis z r. 1837, kde v'elké Safaříkovo dílo vy~lo.
Topas, drahokam barvy ~luté. V jednom líci, v jedné osobě. Král nejstarší a hned
nejmladší atd. míní se patrně Slovanstvo. Jungmannův slovník. Nápis z r. 1837,
napsán ještě před vydáním posledního V. dílu Slovníka r. 1839. Děky, díky.
Prosopisci, prosaikové. Zpěvní Argonauti, básníci podle plavců na lodi Argo,
kteří se podle zcela bájeslovné pověsti vydali za Jasonova velení za zlatým
rounem v Kolchidě. Slovo a slova. Satira na prázdný. třeba libozvučný
verbalismus vrstevníků a namnoze epigonů Celakovského. ZJboj, báječný pěvec
staroc!eský z Rukopisu Královédvorského. Odpor fysikům. Prázdného není nikde
místa. Starověký a novověký názor pocházející od Aristotela, ale opravený
Galileim a posléz.~ vyvrácený Torricellim, že příroda má hrůzu z prostoru
vzduchoprázdného (horror vacui, děs z prázdna). Vacuum, prázdnota.

lán Hollý.

Ca sově nejpozději a proto opožděně aŽ k přežilosti, zároveň však i nejvěrněji
ve stopách básníků antický'ch pěstoval směr klasicistický jediný opravdový
umělec mezi slovenskými od~těpenci, vedenými Bernolákem, Ján HoUý
(17851843). Působili naň mocně hojní klasicistiě'tí básníci maďarští; znovu a znovu
se vracel k řeckým i římským epikům, lyrikům a idyliklim, z nichž mistrovsky
překládal ("Rozličné básně hrdinské, elegiacké, a lyrické" ISz4 a "Virgiliova
Eneida" 18.18), ale nemen~í viiv měli naň i klasicisté čdtí, zvláště teOrIe
"Počátkd", všeslovanské nad~ení, rétorický sloh, starožitnictví Kollárovo, básnický
jazyk Jungmanndv, Ján Hollý, mistr slova až monumentálního, ale skrovné
invence, podává leckdy pouhé ozvuky. Definitivní ocenění díla i významu
Jána Hollého podal Jar. Vlček v "Několika kapitolkách s dějin na~í poesie".

147