Nápisy. V epigramu, oblíbené formě literatury antické i oněch 'měro v
písemnictví moderním, které se přikláněly ke vzordm starověkým, se pokouMi
novočeští veršovci již před Kollárem; on vJak jest prvním skutečným umělcem mezi
naJimi epigramatiky. Ve své ddléžité studii "Tři čdtí epigramatikov'é" (v Obzoru
lit. a uměl. 1900) ukázal Jan Jakubec, že Kollár, na rozdíl od druhého mistra
tohoto druhu, Fr. Lad. Čelakovského, ve svých "Nápisech" přilnul jako k
teoretikovi i k jako praktickému vzoru k Herderovi a skrze něj k epigramatikům
řeckým, kteří jsou roz ji ma ví, citově zanícení, náladově malebni a jen občas
rozumově poučn!. I jest látkový rozsah epigramd u Kollára značně !iroký a to
již v prvnim souboru asi o 60 číslech, pojatém do "Básní" r. 1811; stejně
i y pozděj~ích 30 "nápisech". Z osmi ukázek, tuto zastoupených, čte se pět
prvnich v "Básních" z r 1811, odkud politicky zahrocený epigram "Budoucnost"
censor vyloučil. Jsou zde vybrány jednak epigramatické projevy Kollárova
slovanství (I, 1, 8), jednak heslovité důkazy jeho uměleckého klasicismu (3, 4,
5, 6), jednak zpověď básnika - člověka (7). Forma vždy stejná: v elegické
distichon spojený hexametrem s pentametrem. I. Horlič. Slavné vyznáni humanity.
které Kollár podřizuje i své slovanství. 1. Národní písně. V antitesi cizozemcA
a nás Slovanů se projevuje zároveň slovanské sebevědomí i romantický kult lidu,
jakožto tvůrce národniho básnictv!. 3. Klasičnost. Ve vtipné a půvabné slovní
hřičce (klasičnost - klasy) obsažena zároveň, podobně jako v Jun~mannově
článku o klasičnosti a v Počátcích Palackého a Šafaříkových, jemná dutka těm,
kdož české písemnictví již prohla~ovali za klasické. 4. Vláda nad předmětem.
Počínajíc anglickým filosofem a estetikem Shaftesburym (1671-1713) srovnáva!a
klasicistická krasověda ráda postup tvdrce básnického s tvdrcem světa. 5.
Dokonalost. Klasické usilov'áni o dokonalost v umění, doprovázené velkou
odpovědnosti mra vn!. Plytkost, mělkost, povrchnost. Jda smělo, směle postupuje. Siřína,
me. 6. Homer. Vybídnutí, aby budoucí překlad básni homerských v slovenJtině
byl básněn prosodií časoměrnou, kterou svorně se Šafaříkem a Palackým i
Kollár považoval za jediné ddstojné a sourodé vystižení řeckého originálu.
7. Mz2j los. Pozdní epigram, otiJtěný až ve sbírce Kollárových básní z r. 1845,
zachycuje tragiku básnického odmlčení Kollárova. Obdal, obklopil. 8. Budoucnost.
Již v r. 1811 stavěl Kollár slovanství jako pravý národ nad kmenové
zvláštnosti a stýkal se v tomto všeslovanské horlení s Jungmannem, zasazujícím se
v článcích i dopisech o jednotný slovanský jazyk spisovný, aby "vJecka nářečí
slovanská v jedno se spolčila". - V uvedené stati zjistil Jakubec (str. 159),
že nejoblíbeněj~ími formami Kollárových epigramd jsou prostředky řečnické:
rozkaz neb zákaz, otázka řečnická, zvolání a Účinná forma zkráceného dialogu;
to potvrzuji také naJe ukázky.

Pavel Josef Šafařík.

Z bohaté činnosti Pavla Josefa Šafaříka (1795-1861) vyplňuje básnění jenom
raná léta jinošská. Básniti počal s 16 léty, a r. 1814 sbírkou "Tatranská Múza
s lírou Slovanskou", devatenáctiletý P. J. Šafáry uzavřel v pHsném výběru své
mladistvé vedované pokusy. Jest v nich mnoho ozvukd četby i soudobých
literárnich m6d, klasicismus vychov'aný na vzorech antických i novověkých vedle
prvků romantických, které se projevují zaníceným horovánim pro přírodu a
básnictví lidové, oddané až epigonské žákovství Jungmannov~, ale i projev
samostatné osobnosti myslitelské a umělecké. Šafařík sám později nepřisuzoval
těmto jinošským pokusdm valné ceny, avbk Jar. Vrchlický praví (v "Nových
studiich a podobiznách" 1897, str. 35): "Dejme básním šafalíkovým formu
modem i aspoň co do jazyka a máme o básníka víc a tO o pravého, plnozrnného
poetu." Novotisk převzácné sbírky pořídil 1886 Fr. Bačkovský; přidňujeme se

137