erotických básní na Mínu, bez jakéhokoliv alegorického záměru, ale ji! v ní
patrno, že básník si smyslový dojem uměle stylisuje a pozemské okouzlení
promítá do tuchy smrti. Proti názornému pllvabu modrého zraku, obrážejícího
nebeský blankyt v sloze první, mluví hned druhá sloka o účinu mravním "živé

školy cnosti". .

7· (1., IlO, % r. r821.) Miluješ-li vll$st svou vlce nežli Mínu? Babigora, horská
skupina v polských Beskydách, zde vůbec za Tatry, domád horstvo básníkovy
vlasti. První duch jest genius vlasti, s mečem na její obranu. Druhý duch. Milek
s šípem lásky. Z tam těch břehů. tobě známých t. j. od Sály. ZvMJtní místo
této i výrazově dramatické znělky v. "Slávy dceři" vystihl Otokar Fischer
v stati "Kollárllv sonet" ("DuJe a slovo", 1929, str. 241 a 242): "Je to známá
báseň o rozporu a smíru mezi city vlasteneckými a milostnými. VnějU vede
vJech čtyř slok jsou šestistopé (jindy venkoncem pětistopé). Zbývajících lest
vnitřních má normální rozlohu, ~tistopou. Běží tedy o promyUenou úchylku
pravidelného obrazce, a nepochyblme •• si dohadem, že koncepce spadá do doby
nejranějšího Kolárov'a experimentování. Ale ještě něčím vypadáv6. znělka
o vlasti a Míně z ostatního kontextu. Jest to jediný doklad diah~u podaného
po způsobu dramatickém, t. j. scénickým rozdělením mluvídch osob."

8. (1., 124, z r. 1821.) Zal z loučení s Mínou. Také emfatický cit Kollár ovládá
rétorickými prostředky, jako řečnickými otázkami, anaforami, asyndety,
typisujíd stylisad dějišť šťastné' lásky. Hrůza dnová = hrůza tohoto dne.

9. (1., 127, % r. 1832.) Nikdy nezapomenu. Nahromaděné paradoxy a zároveň
nadsázky, jimiž spiJe řečnicky naznačuje Kollár nemožnost zapomenouti na
milenku, jsou, jak ukázal L. Brtnický v Listech filologických 1903. str 43.
ohlasem populárního místa % 1. Eklogy Vergiliovy; Vergilius a Horatlus
působili z antických básnfkll na Kollára nejhloub. Srovnáme-li předenou znělku
z r. r8n s dmto sonetem z r. 1832, rázem poznáme, kterak během času,
zákonem vzdálenosti, rozumovou činností se postupně u KolUra mě'1il citový silný
zážitek v pouhé téma básnické výmluvnosti, rozváděné s působivou, ale chladnou
virtuositou.

10. (II., 8, z r. 1822.) Zivot má být dílo vlastní' duše. Klasicismus se
nespokojovat tím, aby vnáJel zákon a řád do díla uměleckého, nýbrž chtěl jim
ovládnouti také mravní život člověka. I ukládal básníkllm, aby pravidla o tom, stejně
jako spisovatelé antičtí, vyjadřovali formou slovemou, pro něž se hodil zvlá!tě
sloh pateticko-řečnický. To dovedl, právě jen Kollár skvěle, posilován svou
mravní opravdovostí, kazatelským zanícením, biblickým vzděláním kněze z
J)'?volání, ale i z v:nitlní potřeby. Tyto meditativní mravoučné znělky (viz dále
i č. 18, 24, 29), skládají podstatnou č!st "Sl!vy dcery", a n!rodní obrození
jim po právu přisuzovalo nemalý význam a poslání výchovné.

II. (II., 37, z r. 1824.) Tichá a zpěvná povaha slovanská, půvabný doklad
mírumilovnosti dávných Slovanů, jež však byla pouhým dohadem romantických
dějepisců. Příběh zachovaný k r. S90 byzantinskými historiky, poznal Kollár
z Karamzina; vypravuje se o Slovanech pobaltských. Citara, strunný nástroj
národů klasických, starým Slovanllm asi neznámý.

u. (II., S6, z r. 1824,) Budoucí Slavie. Doklad Kollárovy rozvahy a moudrosti
politické. Holomci, chlapi.

13. (II., 88, z r. 1832.) OslaVI$ slovanských předků. Monumentalisujíd výraz
pro kult tradice, vyvrcholený paronomastickým refrainem, Vlastenci = rodáci.
Obelisk, pamětní sloup řecký, tvaru jehlancovitého. Blysky = lesklé památníky
z; porculánu. V závěru oblíbená Kollárovi oslava rozlohy Slavie.

14. (II., 99, z r. 1824.) Návrat do vlasti. Tato, i následující znělky (IS, 16, 17),
iSOll ohlasem Kollárovy druhé návltěvy Prahy z jara r. 1819 a Cech v~bec
a plesně dýchají radostí, vzbuzenou českým hnutím buditelským. Zde se k
apostrofě vlasti, pojí vášnivé prožitý kontrast slavné minulosti a nynějšího úpadku

*

131