Obsahem jest prosba, aby proslulý pravovědec zůstával i nadále věren umění
i české národnosti. Nestor, král a rek fecký z Homera, vynikl mezi hrdiny
trojskými věkem i rozvil.hou, projevující se moudrými radami. Veliký Caesar,
rakouský císaf Franti~ek 1., jehož Jungmann byl oddaným ctitelem. Národova
výkvětu = výkvětu národa; od jmen neživotných a abstraktních pfídavných
jmen přivlastňovacích již netvoříváme. Patera národu město '-Vídeň. Themis, choť
Diova, fecká bohyně práva, mravu a spravedlnosti. Stonav, stonati, zde Te
významu vzdychati, lkáti.

Jeseň. Časoměrná báseň složitého metra časoměrného, ale rýmovana vy~la po prvé
v "Kroku" 1821 na dotvrzení Jungmannových zásad prosodie časoměrné. Klasickou
se jeví, jak klidně typisujícím básnickým Hčením podzimní pfírody, tak mužnOu
resignací, kterou se, nedlouho před padesátkou, zralý muž oddává do myšlenky
smrti překonávané vhk jistotou nesmrtelnosti osobní. Mizne = mizí. Pažit maso,
i femin. Pas nyní zpravidla pás. Spadují = opadávají. Péče smutnooblaké =
starosti podobné smutným oblak&m; složená přídavná jména napodobená dílem
podle Homera, dílem podle ruské poesie epické, jsou pHznačná pro básnickou
mluvu Jungmannovu i jeho ~koly. Rolí, iako v staré če~tině podle vzoru paní.
Neobrazí = neobklíčí, neotřese.

Antonín Marek.

D&věrný přítel Jun!;mannův Antonín Marek (1785-1877) se zasloužilo
literaturu hlavně jako důsledný pěstitel jungmannovské národní vědy a jako - vedle
Vincence Zahradníka - hlavní zakladatel českého názvosloví a písemnictví
filosofického. Jeho nečetné, většinou pHležitostné básně mají význam jenom
národně publicistický; slohově i obsahově znamenaly namnoze pr&pravu ke
Kollárově "Slávy dceli" a jejímu buditelskému a slovanskému patosu. (O
Markovi v. monografii J. Jakubce, A. Marek, jeho život, pusobení i význam 1896).
Neúčinněj~í forma, jíž Marek, překladatel heroid Ovidiových, pro své politicko
buditelské projevy užil, bylo poslání. Jungmann v "Slovesnosti" (III. vyd.
$tf. I I 3) podává tento výměr: "Poslání jest písemný výraz zvláštními,
opravdovými anebo veselými vztahy člověčstva k životu rozplameněného nadlenf«;
žádá po slohu pfirozenost, gracii, ale mluvu nikoliv patetickou. Poslání Josefu
Jungmannovi z února 1817 vy~lo po prv'é mezi praktickými ukázkami
Jungmannovy Slovesnosti 1. vyd. 1820, kde v:sak je censura okleltila. Spolu s Markovým
prvním Posláním čili básnickým psaním Jungmannovi (z r. I 809 oti~těným až
r. 1814) dalo přímý podnět k Předzpěvu Kollárovy "Slávy dcery". Na rozdíl
od Jungmannova požadavku není 6da psána v časoměrných hexametrech, nýbrž
v rýmovaných trochejích, ale její fečnický vzlet, její hojné starověké
narážky, její obecné sentence, značně pfipomínají klasický sloh;
předev~ím se vJak Poslání k němu hlásí postupem od osobního prožitku,
zrcadlícího se ve vzpomínce, k úvahám obecného rbu o velké
minulosti a malé přítomnosti i o mravních úkolech odsud plynoucích; v této věci se
shoduje Marek s básnickou metodou Byronovou v "Childe Haroldově pouti"
(18u a 1820), která pusobila mocně i na Kollára, ač se oba čeští básníci sdíleli
s poetou an~lickým jenom o východisko slohové, nikoliv o podmínky
povahové a prožitkové. Polabí, narHka na Markovy bohoslovecké studie v
Litoměřicícch (1804-1808), za nichž se stýkal s Jungmannem. Zhala = žhnula.
Dufením = zdviháním Klepy či Klapy vrch u Litoměfie, také Hasenburk
zvaný. Vážný Říp v době kruhovaté podobě. Smíme-li ten kraj, jejž jsem počal
znáti, plným srdcem vroucnosti, otčinou teď zváti? Poněmčilý kraj vzbuzuje
rozpor citového nadlení národního a historického vlastenectví teritoriálního. Do
země se třfti = vtírati se. VJecko čas ten ukrutník nelítostně plení, pod jeho se
šlepějí, kraj i národ mění; zcela podobně v Kollárově Předzpěvu: Čas vše mění,

125