Poznámky.

Josef Jungmann: O klasičnosti a literatuře vůbec a zvláště české.

V čelo svého výboru stavime programni stať Josefa Jungmanna (1773-1847),
oti~těnou po prvé v frvnim svazku prvniho ročniku Časopisu Českého musea
1827, ježto obsahuje vudči my!lenky českého klasicismu a to nejenom se
zdůvodněnim estetickým a historickým, nýbrž zároveň s národně buditelskými zfeteli.
S kritickým důmyslem dovedl zde Jungmann zbaviti estetický klasicismus oné
strohosti, s niž někteři teoretikové XVI.-XVIII. stoleti prohl~ovali antická
pravidla i antická dila slovesná za nezměnitelný zákon a vzor a tim popirali
možnQ$t vývoje a pokroku v modernich literaturách; jest patrno, kterak na
Jungmanna mocně působily i zásady ~koly romantické. Stejně pronikavě spojil
Jungmann požadavek promynené klasičnosti estetické s programem literatury
národni a tim osobité; také v tom poznáváme syna obdobi romantického, stejně
jako v důraze, který z plnosti svého filologického zájmu a českého cftěni
klade na jazykovou stránku slovesnosti klasické. I přiléhá stať theoreticky
prohloL:ocná k praktickým potřebám doby Jungmannovy: počiná se polemikou
proti zkostnatělému předchůdci a odpůrci Jungmannovu, Janu Nejedlému
(17761834), který již pisemnictvi svých vrstevniků a přátel nekriticky pojimal
jako klasické; konči se úvahami o podminkách, potřebách a tužbách přitomnosti
rázu vesměs národně buditelského. Středni teoretická část o podstatě a
podminkách klasicismu, není výhradním majetkem Jungmannovým, nýbrž ohlasem
a zkráceným zpracovánim výkladů n'ěmeckého, obratného, ale povrchního a
nepůvodniho estetika a filologa K. J. L. Politu (1772-1838) hlavně ve spise
"Die Sprache der Deutschen" (1825); tohoto Politze se Jungmann přidržel
vydatně také ve "Slovesnosti". Jungmannův článek pro~el obezřetnou redakci
Fr. Palackého, který ulomil některé ostny polemické hlavně proti J. Nejedlému;
pOl"dčji Jungmann sám v "Sebraných spisech vedem i prosou" (1841) vypustil,
'zvlá~tě v závěru, odstavce, projevujicí malomyslnou nedůvěru ve výsledky
národního obrozeni (tu i proslulý a nejednou nepřiznivě vykládaný výkfik
Jung
mannovy zoufalé malomyslnosti, vynucený poměry: "Nám se dostalo - 6, kéž
se mýllm! býti svědky a pomocníky konečného mateřštiny zahynuti'); ná§
!ext Vzat jest z definitivni úpravy Jungmannovy (1841). O stati viz zvlá~tě
V. Zelený, Zivot J. Jungmanna 1873, na str. 269 a přil. T, Jar. Vlček, Děiiny
české literatury, dil II., č. 2, str. 155; Arne Novák, Jungmannův článek o
klasičnosti, Listy filolog. 1910, str. 110 a K. Hikl, Literatura česká XIX. stol.,
II., 2. vyd., str. 248.

Na~e, téměř tisíciletá česká literatura: Jungmann datuje v "Historii literatury
české" (1825) českou vzdělanost od IX. stol. a klade podvržené pamá-ky,
Piseň o Vy~ehradě, Libu~in soud a některé části Rukopisu Královédvorského
do doby předkřesťanské. Dokonalé klasiky mezi námi vidí, což nového jest,
bez rozdílu pohrdají sebe a své přátelé a kdo jich kdy pochválil, za klasiky
pokládají: vesměs namiřeno proti Janu Nejedlému a jeho ~kole; jehě ostfeji než
Jungmann se proti přeceňováni domácích spisovatelů současnÝch a prohla~ováni
jich za Cicerony, Livie, Horatie, vyslovili Palacký a Šafařik v .. Po~átcích
českého básnictví" (1818), katechismu to pravé klasičnosti prcti lžiklasicismu
~koly Nejedlého. Marcus Tul/ius Cicero (106-,q pf. Kr), velkY politik a ře~n(~
římský vytvořil ve spisech řečnických, filosofických a dopisových, vzor klasické
pr6sy latinské. Titus Livius (60 pf. Kr.-13 po Kr), slavný dějepisec římský.
Quintus Horatius Flaccus (65-8 př. Kr.). mistr lyriky a satiry řimské. Jeden
z lepších spisovatelů K. J. L. POlitz v. svrchu. Serviuus Tul'ius. bájeVnv král
římský, rozdělil národ řimský - podle zťráv Liviových - na třídy podle imění a
daní. Aulus Gellius, latinský spisovate II. st. po Kr., proslul dilem Noctium
atti
121