toho i výcvik dotud neobratného ducha českého ve vědách národu
úplně cizích, v estetice, poetice, filosofii; vzpomeňme si, s jak
rozhorlenou opravdovostí zaznívá z prešpurských "Počátků"
požadavek národní vědy a naukové literatury české!

O třetí složce českého klasicismu, praktickém heslu národnosti,
spojeném u Jungmanna jako Marka, Kollára jako Hollého,
Šafaříka jako Čelakovského s myšlenkou slovanskou, netřeba zvláště
mluviti - provázíť celé naše obrození, Dobrovským a
Puchmajerem počínajíc. U klasicistů našich se jeví však poněkud iinak
než v pozdější romantice, ač klasicista povahou a vkusem
Celakovský stojí právě v této věci spíše v táboře romantickém.
V úseku tuto karakterisovaném se ještě neztotožňuje lid a národ,
a teoretikové i praktikové tehdejší jsou daleko toho, aby pravé
národní básnictví shledávali v napodobování a slohovém
přejímání lidové písně. Kollár a Šafařík projevují pro ni sice - a to
i jako sběratelé - živý zájem, ale nikde se k ní výrazově a
slohově nepřiklánějí, a rovněž oba teoretikové, Jungmann a Palacký,
nikdy jí nevystavují jako vzor; v souhlase s nimi se v této věci
nejuHí škola Jungmannova, Marek a Polák, zcela rozcházejí s
jungmannovci vzdálenějšími, s Hankou a Čelakovským, horlivými a
plodnými propagátory romantické nauky o příkladných hodnotách
lidové písně. Nebylo to českému klasicismu na prospěch, ba
v "Počátcích" to pfivodilo jednostrannost značně osudnou. Celý
básnický jazyk klasicistického období českého zůstává v důsledcích
toho výhradně retorický a nikde se nepropracovává ani k hudební
melodičnosti, ani k malebné barvitosti - to zůstalo vyhrazeno
romantikům, v jejichž čelo se v této příčině staví František
Ladislav Čelakovský, s janusovskou tváří klasicistickou i
romantickou zároveň.

Ještě jiný rys liší české klasicisty od tábora romantického: milujíce
nadevše antiku, nejeví valného nadšení pro středověk a zvláště
nikoliv pro jeho katolicko-feudální složku; nikterak netouží po
obnově minulosti a jejích řádů, a proto se nikdy nenabízejí za
spolupracovníky reakce jako tak mnozí romantikové němečtí a
francouzští. Projevují-li politický obdiv pro nějaký útvar
minulosti a utíkají-li se k němu v tajné svatyně své mysli z tísnivého
absolutismu těžké éry františkovské a z oslabujícího ducha Svaté
aliance, jsou to státní formy posvěcené antikou, řecké republiky,
občanský rozkvět :Ríma předcísařského - jedním slovem empíre
vyjadřuje v oboru politickém jejich klasicismus.

Toto heslo pro ně jest vůbec příznačné, ježto znamená na naší
půdě v okruhu výtvarného umění a hlavně světského stavitelství
právě ono názorové a estetické ovzduší, které literárně jmenujeme

12