mediem jejich barokních napodobitelů a pokračovatelů, v čemž
po jejich stopách šel vlastně ještě M. Zd. Polák, ozvala se nyní
touha sestoupiti přímo ke zdrojům antickým; tím si vysvětlujeme
i horlivou činnost překladatelskou, která se nejprve opětovně,
ač zlomkovitě pokusí se o Homéra a pak vyvrcholí velkými
tlumočnickými činy J ána Hollého a Karla Vinařického. Všickni naši
klasicisté, vychovaní na spisech, zásadách Ciceronových, znali,
milovali, ctili a mnozí z nich napodobovali Homéra a
Vergilia, Horatiovy ódy a epištoly i jeho poetiku, řecké
i latinské selanky, elegie Ovidiovy a jeho předchůdců, epigramy
Martialovy; arciť neušli jejich pozornosti ani novodobí, vpravdě
klasicističtí pokračovatelé těchto antických mistrů, Klopstock
v epose a v ódě, Lessing s Herdrem v epigramu, Goethe v
elegia v didaktické básni, vedle německých autorů však ani klasicisté
maďarští, horlivě čítaní vzdělaným obecenstvem na Slovensku.
Ukazuje k vytříbenosti vkusu u našich klasicistů, že .vedle
klasického básnictví chápali i jiné projevy uměleckého cítění
antického; že si oblíbili vergiliovskou krajinu, která ožívala pod perem
Polákovým, Kollárovým, Čelakovského; že se snažili porozuměti
i plastickým výtvorům starověkým, o nichž cestopis Polákův a
Kollárův mluví tak nadšeně a poučeně; že česká estetika hned ve
svých začátcích ústy Palackého doceňuje Platona "na výši
krásovědy"

Věřili všichni - jsouť, až na příkře hellenskou episodu
prešpurských "Počátků" v táboře perraultovských Novotářů proti
boileauovským Staromilcům - že podle těchto dokonalých vzorů
antických mohou moderní národové ve svém duchu a ze své
skutečnosti vytvořiti díla antickým rovnocenná, ale z nich samých se to
nepoštěstilo žádnému. Český klasicismus nemá ani zdaleka díla,
které by se mohlo měřiti s hellenistickými výtvory klasicistů
opravdu vítězných, Goetha, Holderlina, Chéniera, Keatse,
Leopardiho, od nichž ostatně básnické pokusy české liší úplný
nedostatek odvahy, uniknouti alespoň na chvíli z oblasti
křesťanského myšlení a představování a přenésti se do mytologického
světa antického. Nezapomeňme ovšem, že u několika klasicistů
českých básnická činnost spadá výhradně do průpravných let
jinošských, aby se pak nadobro odmlčela; naopak vyzrálejší
skladby českých kl~sicistů nepohřešují rysů velikosti, ať to jest
elegické patos Předzpěvu Kollárova, ať mužná monumentalita
"víťazských" básní Jána Hollého, ať jasný atticismus životní
moudrosti v Čelakovského "Růži stolisté".

Základním omylem básnického klasicismu českého bylo, že ze svých
vzorů přijímal spíše formu než ducha, zevní stylisaci než životní

10