VUJI neJvlce ze své osobitosti, ba, že mnozí autoři
později proStě rozvíjejí to, co napověděli na
samém prahu svého působení. Nelze toho ovšem
zevšeobecňovati; platí-li to z Májovců do jisté míry
o pflegrovi neb o Hálkovi, nelze toho o N erudovi
nikterak tvrditi. S tímto postupem souvisí u
Jaroslava Vlčka také, že v kapitolkách Z počátků naší
poesie moderní, vystupují z družiny Máje jenom
ony osobnosti, které se v padesátých letech a to
hlavně za kritických srážek a v literárních
polemikách jevily v popředí mladé generace, hlavně
G. pfleger-Moravský, Vítězslav Hálek, Jan Neruda,
z menší části i Karolina Světlá. Naopak ti, kdož
se k Májovcům přidružili později nebo v začátcích,
nebudili valné . pozornosti, na př. Adolf Heyduk,
Zofie Podlipská, Bohumil Janda-CidliI1ský, iÍAI~s
Vojtěch Smilovský v kapitolách se neobjevují ani
v nápovědech: nestojíme v rozkvětu, nýbrž teprve
při rozpuku školy.

Jest velice zajímavo i poučno sledovati, kterak
Jaroslav Vlček, badatel přísně objektivní a
zakládající své výklady stále na přísném studiu
pramenném, přece jenom mimoděk dává najevo stupeň
svých sympatií k autorům, jichž nemíní souditi,
nýbrž které historicky, někdy až psychologicky
vykládá. V souhlase se svou generací, která potleskcm
přivítala Macharovo příkré a chladné zhodnocení
významu Hálkova, soudí o básníku Alfréda krajně
zdrženlivě, kdežto o Janu Nerudovi promlouvá s
nepokrytým nadšením, ulamuje hroty i výtkám
nejvíce oprávněným. Silný prvek romantický, patrný
již v začátcích Karoliny Světlé, mu tuto velkou
spisovatelku značně odcizuje, takže Vlček nikde
o ní nepromlouvá s obdivem, jakým vždy
doprovázel její družku a sokyni Boženu Němcovou.
A ježto populární dějepisec a kritik Jakub Malý
stál od dob Máchových a Havlíčkových trvale
v táboře konservativním, ne-li reakčním, nesnaží

8