H5

tísně, jak je ze staršího pokolení vyrazili
Svatopluk Cech neb Julius Zeyer, vracejí se
i u Sovy. Jeho politická píseií jest prudLl
improvisace vášnivě pobouřeného citu a
krajně vydrážděného vzdoru, improvisace,
jež jako každá pravá politická chanso:Ja
předpokládá davovou resonanci,
tisícihlasov)r ozvu k, citovou spolupráci posluchačstva,
strženého suggescí. Tu jest Sova
protinožcem Machara, kritisujícího, ironisujícího
racionalisty: Machar promyšleně bojuje,
Sova rozvášněně útočí. Nejednou podal Sova
v těchto improvisacích místo kalené ,a
Lezpečně tnoucí ocele pouhou nezpracovanou
rudu neb i, prázdné strusky; tak "T ř i z p
ěvyd ne šků i z í t ř k ů" působí více než
kterákoliv z jeho knih dojmem provisorních
skizz.

Ba zdá se, že neměly a nechtěly býti
více: j sou patrně ukázkami z dílny umělce
pracujícího na knize definitivní a
vyhraněné krásy, na "D obr od r u ž s t v íc h o
dvah y". Umělecky stojí toto nedoceněné
Sovovo dílo velmi vvsoko: básníkovi
zdařila se poprvé synthe~a obou tvarnÝch
princiD11 jeho slohu. melodického i plastického,
takže lyrické bal1ady mají zároveň písňový
let a zkratkový sevřený výraz nesen jest
okouzlující náladovou hudbou.

Antonín Sova podává se tu celý. Vedle