7

ní c h n á lad" mluví o tom zcela určitě.
P6stupně převUulají živly melodické v jeho
lyrice; jeho verše mají hudební valeury;
zvukomalba oživuje jeho sloky; rým, zprvu
trochu konvenční a mdlý, nabývá osobního
svérázu. Tak mchl básník, pohroužen do
lyrické rozkoše důvěrného a roztouženého
vnímání a do půvabu marného snění, zůstati
sensitivem a intimistcu svého zádumčivého
údolí; oné vallium vallis, jak ji později
nazval sám.

Avšak básníka oblasti náladové a
dojmo.vé doplií.oval od začátku pocta hlubokého"
fondu citového: divadlo světa
nerozechvívalo pouze jemné nervy, nýbrž jitřilo a
zra'ňovalo také neobyčejně bolestné a trpící
srdce. Rozmarný a prázdný flirt, který
neuspokojuje, zádumčivý stesk mládí žitého na
práL:dno, planá touha překypujících
mladistvých sil po činu, snivá hra nenávratných
vzpomínek, slovem všecko to neurčité a
matné hoře osobní z prvních knih opisuje vždy
širší a důsažnější kruhy: od čistě
individuelního smutku dostává se Sova postupně k
vnitřní tragice celé generace, k typickému
utrpení synů konce století, k lyrické
zpovědi za mnohohlavý zástup strádajících.
Jestliže z počátku přijímá básník na sebe
tuto bolestnou úloliu v passivním soucitu a v