4

áí vzrušeněji, bolestněji jako přejemná deska
resonanční ... jest tato sensitivnost,
pronikající až do morku kostí, víCe pýchou čj
klethou?

.\ n to n i n S o v a, vedle J. S. Machara
a Otakara Březiny největší básnik tohoto
pokolení, jest uprostřed sensitivně laděných
duší vůbec nejdokonalejším typem
lyrického sensitiva. Jestliže střízlivý a útočný
kritickýrozum J. S. Macharův skutečnost,
zřenou plasticky a logicky, soudí a napadá,
jestliže širé, kladné a synthetické ingenium
kontemplativního O. Březiny v skutečnosti
hledá jen obrazy a podobenství pro
symbolisaci vesměrných ideí, prožívá Antonín Sova,
impressionista pobouřených nervů a
roztouženého srdce, var a vír skutečnosti jako
lyrické drama složené z kmitu dojmů a
sensací, z hořečných otřesů, smyslových krisí.
Také u Antonína Sovy najdeme velkou řadu
prvktl a živlů ideových - (a o mnohé se
sdílí buď s fanatikem sociální spravedlnosti
J. S. Macharem neb s knězem kosmického
řádu O. Březinou, dvěma protinožci
vyrostlými ze stejně podl71fačné doby, toužící po
vykoupení) ;- avšak ideje nejsou u Sovy
nikdy seřazeny, vyrovnány, domyšleny. Sova
miluje myšlenky pro citový jich přízvuk,
pro náladovou jich přích ut, pro dojmové
Hch zabarvení. Chce jimi býti dojat, vzru-