jící styk mezi hroudou a oblohou, a při krovu
hospodářově se hlásí jeho věrná družka vlaštovice.
Příroda dýše a voní plným dechem, v němž splývá dívčí
něha oddání s ženským slibem úrody, ale Sládek se při
tom stává občas i sentimentálním a přisuzuje svému
venkovanovi smysl pro dech a páru, pro vůni a tuchu,
které hovějí spíše povaze odstíněného básníka, než
prostého venkovana. Z bezpečí přírody, kterou sám
ovládá, vrací se jadrný hrdina »Selských písní« do
jistoty domova, kde láska a věrnost jsou pevnými
pilíři. Zprvu jest to jenom vábné kouzlo mladé
domácnosti, jemuž se sedlák oddává, jsa zamilován do své
kvetoucí družky a šťasten drobnými dětmi s jejich
slibnou zárukou rodového pokračování. Ale později
se i tato rodinná poesie, k jejímž tvůrcům u nás
Sládek s Heydukem a Vrchlickým náleží, prohlubuje
pohledem na dlouhé společenství lásky, práce a
zájmů se ženou a starostlivou dumou o osudu synka
dědice. Sem právě zaléhá trpký protest loyálního
sedláka proti králi, že tak neúprosně vymáhá daň
krve. A posléze vystřídává hospodáře plných sil
resignovaný výměnkář, jenž se odcizil světu a myslí již
výhradně na smrt a na hrob. Kruh se uzavírá: život
sedlákův se končí v mateřské zemi, která ho vydala,
ale přece rozkvétá znovu v zahradě boží v nové
/ormě duchovní. Sládkova poesie selská sousedí nejenom
s jeho písiíovými ohlasy prostonárodními, nejenom
s jeho poetickou dumou a výzvou, ale i s jeho selskou
lyrikou duchovní: Odkládáme čísla jako »Z osudu
rukou«, »/ e sečten dnů mých řad«, »V lůno tvoje, syrá

64