šenosti. Naopak, měly býti výchovnou oslavou
»nových vesničanů«, které si poeta poněkud zidealisoval,
jak mu vytkl v jemné a pronikavé kritice přítel Julius
Zeyer: myslil spíše jen na sebevědomého statkáře,
samostatně hospodařícího, než na valný zástup
zemědělských dělníků, prožívajících v práci pro jiného
také kus poddanství.

Nad celým cyklem, který ve třech, rychle za
sebou následujíc;ch vydáních postupně narůstal, se
klene jasnou oblohou silné vědomí selské důstojnosti,
na níž hrdě zpěvný mluvčí zakládá svá politická
práva. Opírá ji o tradiční uvědomění, spojující jej
s minulými generacemi, ale i s budoucností - v tom
selská pýcha Sládkova má do sebe cosi až
aristokratického, a to správně, jak dosvědčují soudobé
analysy českého selství u Josefa Holečka. A druhou
oporou Sládkova sedláka jest jeho věrná příchylnost
k půdě a z ní přirozeně se měnící oddanost k polní
práci. Tuto koná u Sládka - nejinak, než u
některých moderních výtvarníků, hlavně u Fr. Milleta č
rolník s gestem až nábožensky monumentálním, al
jde o oráče. rozsévače či sekáče: krása úkonu
skutečnostního nabývá dosahu symbolického. To jsou snad
- vedle několika náboženských čísel. spojených
s myšlenkami záhrobními - nejkrásnější kusy knihy.
pro něž ji rádi a právem vpočteme k vrcholům čisté
lyriky.

Tato poesie práce a přirozeného štěstí z ní jest trvale
doprovázena akordy lyriky přírodní: orajícího
sedláka stále těší jeho drahý pták skřivánek,
zprostředku
63