a když liberalismus běžného evropského průměru
nedovoloval rozvíti se rodovému křesfanství. To
všecko však jen utajeno dřímalo v nitru básníka a
čekalo, až podněty životní a veřejné probudí k projevu
a k činnosti síly a moci, nabývající v skrytu netušené
energie. To se stalo, jakmile básník Z mladistvých
smutků a pochybností svého přebujelého já dozrál
mužné pohody, jakmile Z mlžných údolí smrti, kde
přebývala elegická duma jeho básnických začátků,
přešel do jasného slunečna životního, jakmile svou
poesii dotud solipsistickou, zvěcnil a zpředmětnil.

V knize )}Jiskry na moři« se blíží venkovu
vzpomínkami na typické figurky svého selského domova:
ve sbírce »Světlou stopou« rostou mu v několika
monumentálních idylách, zvláště v »Petru Zvoníku«,
;oJanu Lamači« a »Anně Potocké«, tyto postavy
přímo v apoteosu mravních sil, zosobňovaných českými
venkovany; ve znělkách »Na prahu ráje« čteme celý
cyklus sonetů »Z lidu a pro lid«, končící se oslavou
selského erbu, na němž se kříží »klas potem zrosený
a větev hlohu«, a kde se hrdě stkví heslo: »zde byl
jsem věky a zde také budu«. Ale mluvčím selské
duše se Josef V. Sládek po prvé také slohem pocítil ve
dvou číslech knihy svého mužného, usmířeného a
jasného léta, »Sluncem a stínem«, která již napovídají
typ jeho pozdějších »Selských písní«. V »Poli« kvete
svěžími, nelomenými barvami krajinomalba,
zachycující ve velkých rysech dějiště rolníkovy práce a jen
lehounce napovídající sedlákovu naději v
osvobození politické, které »žírná česká pole« jednou trvale

61