1-

dářské hodině v žabí kaluži (č. XXII.) vyhnáno jest
anthropomorfisující stanovisko Nerudovo až v
smělou grotesku: v tomto' bujném·a parodistickémčísle
Neruda pošklebuje se v závěru jaksi sám sobě a
svojí Snaze zanthropomorfisovati vesmír. Zde i \'
lehkoduché causerii o postavení Země mezi Martem a
Vemtší a odtlsledcíclI toho pro povahu lidskou
(č. XXXIII.) poznáváme okamžitě feuil!etonistu z
denního listu, který zvykl si baviti čtenáře směšnostmi
a nicotnostmi lidské komedie a nad tím nevinným
'ohňostrojem žertu a duchaplnosti rozpínati jasnou
oblohu humanního humoru. Tu platí vlastní jeho
pyšný povzdech:

"Dík budiž Vám, zlaté hvězdičky,
dík za jeden ze všech darů,

že umím lidmi zatočit

vesele do rozmaru!

Že dovedu někdy alespoň
mžik mladistvé ranní záře
a živý pablesk radosti

do české vkouzlit tváře."

Na tohoto Nerudu. byli čtenáři zvyklí v próse,
tohoto otekávali i v poesii. Ale básník měl 'komě
lidových písní a šprýmovných causerií v ~áloze Ještě
několik jiných tónů. Ani jako feuilletonista nechtěl
Neruda čtenáře pouze obveselovati a baviti,
nýbrž-toužil jej také vlastenecky vychovávati a mravně
otužovati. Tomu hoví v "Písních kosmických" řada
čísel, jež by bylo nejsprávněji nazvati výínluvnými
chansonami v onom význam~ ~o;-a. jejž mu dat
v první polovici min ulého století popufárnt
francouzský písničkář Béranger, kterémuž se Neruda
srdečně lobdivoval, a v jehož slohu psali vedle Nerudy

Sbírka souvislé ~etby ~kolní. 2. 2